Pičování na Rádiu Prostor (David Klíma)

Po čase se vracím k reflexi vysílání rozhlasové stanice Rádio Prostor. Proč? Protože se opět změnilo jeho vysílací schéma, a to je pro mě důvod se na pár hodin a dnů zaposlouchat do dané stanice a zjistit, co na to říkám, jak se mi změna líbí, co bych na ni ocenil a naopak, co mě na změně mrzí. A vy si to nyní můžete, samozřejmě zcela dobrovolně, přečíst a nahlédnout tak, opět, maličko do mé hlavy. Stojí vám to za to? Ano? Tak začínáme.

O předchozích změnách na Rádiu Prostor, včetně podrobného laického rozboru jeho úplně prvního dne vysílání, jsem v Klubu rozhlasové analytické publicistiky psal vícekrát (např. zde). Posledně jsem poměrně negativně hodnotil skutečnost, že se Rádio Prostor stalo čistě podcastovým rádiem. Prostě to není můj šálek kávy. Stanici jsem přestal zcela poslouchat. Zcela, tedy beze zbytku. Ani omylem jsem si ji nenaladil, ani jsem po ní netoužil, přestala mě zcela zajímat.

O to s větším nadšením jsem přijal informaci o návratu proudového vysílání, které v současné době je vyráběno ve všední dny od šesté do dvanácté ranní, resp. dopolední, a poté odpoledne a večer v čase mezi šestnáctou a devatenáctou hodinou. Z toho plyne, že podcastová část se smrskla na časy mezi dvanáctou a šestnáctou, a mezi devatenáctou a koncem vysílání před půlnocí.

Co napsat o těchto proudových blocích, tedy o ranně dopoledním, a odpoledně večerním vysílání hudby a reportáží, úryvků z různých pořadů, úryvků z rozhovorů, anotací na pořady, čtení zpráv, a dalších obsahově různorodých vstupů moderátorů? Je to dobré, líbí se mi to. Vlastně se to podobá ČRo 1 Radiožurnálu, ale to není na škodu, oboustranně. Ostatně, co chcete vymyslet jiného, když chcete vysílat tento koncept? Takže za mě velmi vítám tuto změnu a Rádio Prostor opět občas ladím v době proudového vysílání.

Hudební složka je z části podobná písním typu Radiožurnálu, doplněná sem tam rockem nebo takovou hudbou ostřejší, což lze jistě kvitovat. Hudební výběr je stejně individuální a nevděčný, jako jsou chutě, vůně a barvocit.

Z hlediska čistě společensko-politického obsahu bych ocenil, že Rádio Prostor dává prostor osobnostem, které dříve pravidelně vystupovaly v Českém rozhlase, ale pro své dnešní narativy, které šíří, tam již nejsou vítání. Dá se tedy možná nadneseně napsat, že Rádio Prostor je do jisté míry jemným myšlenkovým protipólem ČRo Plus a ČRo Rádia Wave. Tím je de facto zajištěna ona některými chtěná názorová pluralita. Neděje se tak na vlnách Českého rozhlasu, ale díky Rádiu Prostor v celém rozhlasovém éteru.

Je čtvrtek 17. října 2024. Dal jsem šanci i podcastům. Když už jsem se rozhodl, že napíši tento text, ať slyším vysílání po celý den jako celek.

Jako první jsem vyslechl pořad (podcast) Porada Echa (odkaz), ve které byl hostem Jiří Čunek a mluvilo se o KDU-ČSL, o politice, o všem, co s dnešní lidovou stranou souvisí a to nejen s ohledem na víkendový stranický volební sjezd, ale také v souvislosti s angažmá ve vládním půdorysu Petra Fialy. Pořad se mi ze dvou třetin líbil, nebyl veden agresivně, host měl dost prostoru se vyjádřit, komentovat, sdělovat své myšlenky. Čemu jsem však nerozuměl, je množství moderátorů na jednoho hosta, zde byli čtyři. Což samo sebou vede k tomu, s ohledem na skutečnost, že se každý novinář chce prosadit, že si skáčou do řeči. A to se také vydatně dělo. Nelíbí se mi skákání do řeči obecně, o to více v rádiu. Jako druhou skutečnost, kterou jsem však možná jen nepochopil, byla jistá pejorativní nitka, kterou šlo po několik minut v druhé polovině pořadu zaznamenat v souvislosti s „válkou“, která svým způsobem je právě novináři podporována, mezi městem (rozuměj Prahou) a venkovem (rozuměj a priori Moravou). Nicméně, jak se říká, proti gustu … a pokud to zvedne poslechovost, účel světí prostředky.

Jako druhý jsem si vyslechl pořad (podcast) Med & Peří (odkaz), dnes na téma a s názvem „Woke“. Pořad (podcast) připravují a hovoří (diskutují) v něm pánové Bořek Slezáček a David Shorf. Téma je mi velmi blízké, zajímám se o woke tematiku, proto jsem si v tento čas udělal na pořad prostor, abych jej mohl v klidu poslouchat a promýšlet, co v něm uslyším. Jako pozitivní oceňuji dialog, kdy jeden z hlasů hovořil spíše pro podporu woke narativů, druhý byl mírně proti. Který z pánů byl ten a který onen, neumím napsat, neboť tyto pány neznám, tím pádem jsem nedokázal podle hlasu poznat, kdo zrovna hovořil. Co se mi nelíbilo, bylo opět občasné skákání do řeči. Co však považuji za poněkud dramatičtější a znatelně méně akceptovatelné, aspoň pro mě jako posluchače, je skutečnost, že ve všední den v čase mezi třináctou a čtrnáctou hodinou zní z vln Rádia Prostor slova jako piča, sere, prdel, hajzl, vole, chcát, jebat. Když budu chtít vložit tento text, tuto reflexi vysílání, na sociální sítě, může se stát, že mi to sociální síť pro vulgarismy v textu obsažené odmítne zveřejnit, smaže, a můj účet může být až zablokován.

Je skutečně naprosto v pořádku, aby tato slova a jejich tvary byly součástí vysílání rozhlasové stanice Rádia Prostor? Možná se pletu, možná byla změna zákona, možná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) nemá důvod se zabývat Rádiem Prostor. Jedna skutečnost je však platná vždy: není-li žalobce, není soudce.

Jako třetí jsem si poslechl pořad (podcast) a to Hrot Pavla Štrunce (odkaz). Pořad (podcast) se mi líbil, byl veden klidně, věcně, bez nátlaku na obou stranách. Vydařený pořad. Opět obsahoval vulgarismus, ale oproti tomu, co zaznělo v předchozí vysílací hodině, to byl jen slabý čajíček, který možná běžný posluchač ani nepostřehne.

Na závěr jsem si poslechl poslední v tento den vysílaný pořad (podcast) Prostor pro dva (odkaz). Moderoval Marek Stoniš, hostem byl Mikuláš Ferjenčík z České pirátské strany. Tématem byla digitalizace stavebního řízení, nedávný odchod strany z vládního půdorysu, a další témata. Marek Stoniš jako moderátor vedl debatu v klidu, bezkonfliktně, bez útoků, bez neustálého omílání správných narativů tak dlouho, než host buď ze studia odejde, nebo se rozčílí, nebo konečně odpoví tak, jak moderátor a narativ správných názorů očekává, tak jak to můžeme občas zaznamenat v některých jiných pořadech některých jiných rozhlasových stanic. Prostor pro dva s Markem Stonišem tedy hodnotím kladně.

Po předchozích odstavcích mi věřím čtenář dovolí, abych stanici Rádio Prostor vyčetl silné vulgarismy, které z něj zní, a abych zůstal i nadále neposluchačem jeho podcastového vysílání. Co však oceňuji, je návrat proudového vysílání, které si zase za pár dní na nějaký čas naladím a budu poslouchat.

Zkuste i vy si naladit a poslechnout Rádio Prostor. Nebo raději ne?

David Klíma, říjen 2024

 

Konec Rádia Prostor. A nebo opravdový začátek a historický krok? (David Klíma)

Rádio Prostor, bývalé Rádio Zet, se dramaticky v první třetině roku 2024 změnilo. O prvním dnu vysílání Rádia Prostor jsem si dovolil napsat krátký text, který snad detailně popisuje první minuty vysílání a najdete ho zde. Chystal jsem se reflektovat více ty dva rozhovory, které byly vysílány, ale pro opakované odkládání jsem to již nestihl. Předešla mě změna koncepce této rozhlasové stanice vysílající v běžném pásmu velmi krátkých vln (VKV) frekvenční modulací (FM).

Když jsem se rozhodl napsat tento text, pátral jsem v hlavě, kdy jsem tuto změnu zaznamenal. Domníval jsem se, že se tak stalo koncem února 2024. Sympatizant Klubu rozhlasové analytické publicistiky (KRAP) pan Tomáš Němec mi situaci ulehčil svým narativním textem o stejném tématu. Jeho pěkný článek si přečtěte zde. Pan Němec ve svém obsahem bohatém příspěvku uvádí: „4. března změnilo Rádio Prostor svou charakteristiku. Stalo se prvním podcastovým rádiem v Čechách a na Moravě.“ Tak tedy nikoliv konec února, ale začátek března. Rok 2024 jsem trefil dobře.

Pozitivní úhel pohledu nabízí p. Tomáš Němec. Ano, vlastně s ním souhlasím.

Nabídnu svůj niterný a zcela sobecký pohled, ostatně, jak je mým neblaze známým zvykem.

První „pořad“, tedy převzatý podcast z internetu, který jsem si pustil, nikoliv cíleně, ale proto, že jsem zrovna dostal chuť na poslech rádia, byly Kecy a politika Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose. Při poslechu prvních minut jsem si připadal jako když sedím v hostinci a poslouchám rozhovor dvou štamgastů u vedlejšího stolu. Déle jak pět minut jsem to nevydržel a rozhlasový přijímač jsem vypnul, a v internetovém rádiu si naladil rozhlasovou stanici Rádio Povídka, kde právě běžela jedna z mnoha Čapkových povídek.

Poté jsem si prostudoval programové schéma. Položku po položce. Zjistil jsem, že žádný vysílaný / přebíraný podcast jsem nikdy v životě neslyšel, a že toto je tedy ideální příležitost tyto podcasty poznat. Zatím jsem odrazen těmi pěti minutami hostinské řeči, jak jsem uvedl v předchozím odstavci.

Je jen škoda, že marketing Rádia Prostor je prakticky nulový a že seriózní média nepodporují zvýšení dosahu této stanice. Chtějí tím seriózní média něco naznačit nebo říci? Ony se jinak vzájemně doplňují a podporují. Zde tedy se buď nejedná o dostatečně seriózní a názorově hodnotově ukotvené rádio, nebo je v tom samozřejmě něco jiného.

Ať tak či jinak, Rádio Prostor ve mě ztratilo občasného posluchače. K současné koncepci jsem ještě nezestárnul a možná nedospěl.

Co však hodnotím jen a jen kladně, je bytí průkopníkem v obsahu a koncepci, a toto české prvenství rád a s radostí Rádiu Prostor přiznávám a tleskám mu!

Jsem si jistý, že se nejedná jen o prvenství české, protože na Slovensku ani v Rakousku takové druhé rádio neznám. Tím samozřejmě nepíši, že neexistuje, jen, že jej neznám. Pokud existuje, budu rád, když mě opravíte, a to například na diskuzním fóru KRAPu – zde.

David Klíma, březen 2024

Oslavný den 25 let vysílání Rádia Impuls se opravdu tolik nepovedl? (David Klíma)

Začínat text výčtem negativ nebo sdělením, že něco není tak, jak se očekává, asi není nejliterárnější začátek, nicméně pokud si tento text nedává za cíl takovým být, snad to lze maličko akceptovat. Co tedy negativního hned v prvním odstavci sděluji? Samozřejmě se to ihned dočtete, neboť chození kolem horké kaše a mlžení není můj styl. Vlastně ani nikdy nebyl. Pojďme si tedy něco říci o události, která rozhodně nemá nic společného s analytickou publicistikou, jen maličko s publicistikou, ani omylem to není nic, co by šlo a priori do hloubky, nebo snad mělo zaujmout ty z nás, kteří jsme nároční na poslech, a lhostejno, identifikujeme-li se jako ženy nebo muži.

Chci napsat pár vět o tom, co mě potěšilo, zaujalo, a také o tom, co mi bylo líto, na vysílání dne 23. února 2024 na rozhlasové stanici Rádio Impuls, která ten den slavila 25 let své existence.

Tak jako asi všichni v KRAPu i já si pamatuji na KOPRETINOVÉ RÁDIO FREKVENCE 1, a když si nyní Frekvenci 1 poslechnu, mohu jen s povzdechem zavzpomínat na opravdu pestrý program, který tato stanice vyráběla kdysi. To neplatí pro již zmíněné Rádio Impuls. Až na malé drobnosti je jeho program stejný již 25 let.

Před 23. únorem roku 1999, kdy se poprvé ozvalo Rádio Impuls zprávami a písní od Vl. Mišíka Variace na renesanční téma, vysílalo na těchto vlnách Rádio Alfa. Obsahem prakticky totožné s dnešním Impulsem. Dokonce i mnoho pracovnic a pracovníků jen „vyměnilo kabát“.

Impuls přinesl, do té doby nevídaný, formát poměrně velkého zastoupení české hudby a v noci hrál jen česky. Nyní si již nemohu vybavit, jestli noční vysílání složené z humorných scének bylo na Rádiu Alfa a na Impulsu již byla jen česká muzika, nebo humorné scénky byly i na Impulsu. Pro účely tohoto textu to však není příliš důležité. Vlastně vůbec.

Vysílání a formát Impulsu byl velkou inšpirací mimo jiné i pro zesnulého kapelníka báječné skupiny Citron, pana doktora Radima Pařízka, jinak také soukromého podnikatele v médiích a majitele nahrávacího studia, který založil Rádio Čas. To si prošlo svým vývojem, a dnešní formát, aspoň podle slov Ládi Křížka (populárního zpěváka skupin Vitacit, Kreyson, Damiens, a samozřejmě Citron), pan doktor Pařízek „okopíroval“ právě od Impulsu. A že je to formát úspěšný, lze snadno vidět ve statistikách poslechovosti Impulsu, Času, a dnes v tomto směru asi nejviditelnějším Rádiu Blaník.

Po tomto úvodu pojďme nyní rozebrat onen slavný den, kdy jsme si připomněli zavedení signálu Rádia Impuls. Dvacátého třetího února roku devatenáctistého devadesátého devátého to začalo, a téhož dne o dvacet pět let později, v roce dvou tisícím dvacátém čtvrtém, se to udatně slavilo.

Bylo inzerováno, že ten den budou znít původní znělky z roku 1999, že moderátoři budou v dobovém oblečení, že přijdou zajímaví hosté.

Co z toho nakonec bylo?

NEGATIVA:

Tak především jsem byl velmi zklamaný z těch znělek. Zazněly za celý den sotva tři čtyři. Celý den pouštěli vytrvale dvě. Tedy sluchový zážitek spočívající v připomenutí si mnoha znělek se nekonal.

Ověřit si oblečení moderátorů nebylo možné, neboť kamerový on-line přenos ze studia ten den na webové stránce stanice nebyl dostupný. Tedy opět se zážitek nekonal.

Další zklamání byla hned pátá hodina ranní, kdy to vše startovalo. Možná jen já jsem si naivně myslel, že začnou po zprávách stylově, no spíš historicky, tedy písní od Vl. Mišíka, jako tehdy. Nic nebylo. Burácel Kabát a poté se předvedla Abba.

Slíbené dobové zpravodajství byly asi 20vteřinové zvuky puštěné snad párkrát za ten celý den. No čekal jsem poněkud hutnější dávku.

A reportáže? Staré reportáže? Neslyšel jsem ani jednu jedinou. Jen jsem možná mezi pátou ranní a čtvrtou odpolední špatně poslouchal. Ale já? Že já bych špatně poslouchal? Inu možné je vše, ačkoliv sám tomuto svému narativu nevěřím. Rozhlasový přijímač jsem všude nosil s sebou, aby mi nic neuniklo. I tam, však vy víte kam.

POZITIVA:

Tak především oceňuji rozhovory s hosty. Simona Stašová (o Pelíškách), Aleš Lehký (o Luneticu), Láďa Křížek (o životě a díle), a Holki (ty s velkým H a měkkým i).

Ladislav Křížek byl opravdu svůj, tak jak ho známe. My co ho známe. Jen zestárl. Jako my.

Mluvil hodně o hlubších smyslech a souvislostech života, o vztazích, snad chvílemi to působilo až ezotericky. Ze svého pohledu hodnotím tento úsek vysílání jako velmi povedený a přínosný. Troufám si napsat s plnou vážností, že by jej nezavrhli ani nároční posluchači Českého rozhlasu 6. Fakt.

To nemohu vůbec říct, ba ani napsat, o úseku se Simonou Stašovou. Moderátor bez výhrad, avšak ten typický mentální a rétorický výkon zástupce uvědomělé kulturní fronty dosud neumím ocenit. Snad až budu starší. Rozbor filmu Pelíšky a komunistické minulosti mnohých z nás v podání Simony Stašové bylo potřeba prostě slyšet, a asi každý podle svého politicko kulturního profilu ho buď ocení nebo nad ním pozvedne obočí. Nicméně rozhovor jinak dobře postavený, milý, příjemný, nevtíravý, nekonfliktní. Však proč u témat už tak potenciálně kontroverzních ještě přitápět pod kotlem, že ano?

Aleš Lehký promluvil o dosud působící skupině Lunetic. Však kdo z nás nebyl na jejích koncertě, ať hodí kamenem. Aspoň my čtyřicátníci. Kdo kdy slyšel projevy ostatních členů kapely Lunetic, asi si chvílemi něco pomyslel, ale zde byl vybrán Aleš, který pracuje v rádiu a v televizi, a tak je vymluvený a na jeho projevu to bylo znát. Mělo to hlavu a patu, prostě umí mluvit. I když skupina Lunetic v podstatě není žádný zpěvácký zážitek a o hudební složce ani nemluvě, je to prostě legenda, která je dobře, že stále existuje, a že aspoň jeden z nich umí mluvit do rádia.

Co napsat o posledním hostu, o Holkách? Vše bude málo a zároveň moc. Tak jako je pro generaci našich rodičů nesmrtelná Jiřina Bohdalová (matka Simony Stašové) – ono se však zdá, že Jiřina je nejen obrazně, ale i skutečně nesmrtelná, a to nejen jako ona pověstná teta, protože v den psaní tohoto textu je jí 92 let a je to pouze jeden jediný rok, co už není divadelně aktivní – tak jako pro generaci našich rodičů je nesmrtelná Jiřina, tak pro nás čtyřicátníky, především tedy ty z nás, kteří se identifikujeme jako muži, je prostě nesmrtelná skupina Holki. A řekněme si, že holky z Holek nám opravdu zrají jako víno. Jasně, ty tři, které to spolu pořád dál pečou. A tak vypadal i ten rozhovor. Byl svěží, plný humoru, radosti, pohody, nadšení pro legraci, zábavu, ale i odpovědnosti a ochoty si přiznat, že svět není růžový. Tento rozhovor, který byl vyvrcholením ranního vysílání, se opravdu povedl. Když se povede moderátor i host, povede se i rozhovor.

Závěr

Docela rozumím vaší výtce, proč píši o soukromém rádiu, které není ani analytické, ani nevyrábí náročnou publicistiku, hraje tam hudba (sic!), a vlastnil ho jeden známý občan. Důvod je prostý. Ta stanice je zde čtvrt století s námi, ač si to možná nechceme přiznat, známe ji aspoň maličko skoro všichni, je to jedna z nejposlouchanějších stanic v ČR, ale především, nebojme se si občas poslechnout i něco jiného, než Vltavu nebo Plus. Bude-li Český rozhlas vyrábět kvalitní produkty, nemusíme se o něco takového, jako je soukromé Rádio Impuls, třeba dalších 25 let zajímat.

David Klíma, únor 2024

Příští setkání jádra:

17/3/2024 (on-line)

14/4/2024 (on-line)

19/5/2024 (on-line)

15/6/2024 (on-line)

(termíny mohou být aktuálně změněny)

Jádra se může po předchozí domluvě zúčastnit každý člen klubu. 

Účast na jádru je možná také prostřednictvím prostředků výpočetní techniky.

V případě vašeho zájmu stačí zavolat na klubový záznamník 608 708 714 nebo napsat e-mail koordinátorovi davkli (at) post.cz.

608 708 714 KLUBOVÝ ZÁZNAMNÍK

 Klubový telefonní záznamník je pro vás opět v provozu.

A tak nám můžete velmi snadno zavolat a namluvit vzkaz. Nebo hned několik vzkazů. 

Pokud vše funguje, záznamník zaznamená až 5 minut vaše hovoru.

Každé zprávě se budeme věnovat na nejbližším jaderném setkání klubu. 

Děkujeme, že tento snadný způsob komunikace také využijete. 

Telefonní číslo záznamníku: 608 708 714.

Námět na pořad (Jiří Kalibera)

Od vražedné střelby na Filozofické fakultě uplynuly už skoro tři týdny a naše společnost se zvolna vzpamatovává z prvotního šoku. Je čas na určitou reflexi.

Ze zpráv rozhlasu víme, že podobné násilí je ve světě bohužel relativně časté. A časté právě na školách (pokud na chvíli odhlédneme od sektářských útoků v kostelích).

Jak se bránit proti těmto násilným činům?

 

Naše fakulty plánují umístit ve svých budovách varovná a poplašná zařízení. Uvažuje se o zavedení různých psychologických a lékařských kontrol osob se zbrojním oprávněním, apod. To je jistě správně.

Mě ale napadá, jestli řešení tohoto problému neleží spíše v oblasti výchovy a sebevýchovy dětí i dospělých. A že debatu o tom by mohly odstartovat právě diskusní pořady na ČRo Plus. Pořady, do kterých by byli zváni hosté z různých oborů. Mohli by to být psychologové, psychiatři, učitelé ze všech stupňů škol od mateřských po vysoké, rodiče i ostatní občané.

 

Možná by pak závěrem bylo, že máme více podporovat přátelské vztahy a kontakty mezi dětmi i mezi dospělými, včetně kontaktů v rodinách. A zájem o druhého, i o toho, kdo má nějaký problém a stojí stranou. Třeba mu pomůže naše vlídné slovo a pozvání do party. Budeme-li navzájem více v kontaktu, spíše si pak všimneme i toho, kdo je již "za čarou", takže je nutno věc ohlásit policii. 

 

Které pořady ČRo Plus by mohly tuto úlohu plnit?

Souvislosti Plus byly, zdá se, nedávno zrušeny. Tedy snad: Jak to vidí, Interview Plus, Leonardo Plus, Kulatý stůl Názorů a argumentů (kdyby byl obnoven).

Jiří Kalibera

Praha, 10. ledna 2024

Rozhlasový podcast Na Východ!, který spoluvytváří šéfredaktor ČRo Plus Josef Pazderka (Roman Elner)

V polovině října tohoto roku se v rozhlasovém vysílání a na webu Rozhlasu objevil nový podcast „Na Východ!“, který má i podtitul: „Pohlceni postsovětským prostorem“. Jeho dvěma hlavními protagonisty jsou novináři Josef Pazderka (v letech 2006-2010 nejprve zpravodaj České televize v Rusku a poté v letech 2012-2016 zpravodaj v Polsku, v letech 2018-2022 byl šéfredaktorem serveru Aktuálně.cz, od 1. 10. 2022 je šéfredaktorem stanice ČRo Plus, více zde) a Ondřej Soukup (který jako dospívající žil s rodiči v letech 1986-89 v Sovětském svazu, v roce 2006 se přestěhoval do Moskvy za svou manželkou, která pochází z Ruska, v letech 2006-2023 pracoval v Hospodářských novinách – i jako zpravodaj těchto novin v Moskvě, po 16 letech změnil pracoviště a od dubna r. 2023 pracuje v Českém rozhlase; jeho zajímavý článek zde).

Mezi oběma novináři – Pazderkou a Soukupem – výborně funguje „chemie“, rozumí si, doplňují se, podcast je tak jejich dialogem se vzájemnými nebo individuálními slovními myšlenkovými a názorovými pochody. Posluchačům přinášejí směs faktů i vlastních životních postřehů a historek z cest po východě Evropy a života ve východní Evropě, z tamější proměňující se politické situace. Pořad není povrchní, zároveň nesklouzává do akademické debaty. Oba novináři znají své limity, přiznávají, že nejsou experti a že je podcast názorový.

Konečně už sama definice podcastu zní, že jde o pořad v digitální podobě, který si lze stáhnout z internetu a který může posluchač poslouchat v libovolném čase. Podcasty mají pravidelné moderátory nebo průvodce, kteří se v každé epizodě věnují nějakému dílčímu tématu z celkového tématu podcastu. Forma je mnohem volnější, v kontrastu s klasickými rozhlasovými pořady. Podcasty mohou mít detailní scénář nebo mohou být čistou improvizací, mohou a nemusí mít zvukovou a jinou grafiku. Český rozhlas si zakládá na vysoké kvalitě všech pořadů, tedy i podcastových relací.

„Na Východ!“ se ve vysílání střídá s podcastem „Chyba systému“, který vnímám spíše jako názorovou talkshow. „Chyba systému“ volně navazuje na víc jak rok (1/2022-2/2023) vysílaný podcast „Čekání na prezidenta“, podle mě ale nedosahuje kvality tohoto „prezidentského“ pořadu, mimo jiné proto, že v podcastu „Čekání na prezidenta“ rozmlouvali a sdělovali své názory a glosy moderátor Jan Pokorný, právník Jan Kysela, filozofka Tereza Matějčková a publicista Petr Nováček, tedy osobnosti a odborníci na slovo vzatí a vedle toho i přátelsky respektující své kolegy u mikrofonu a vnášející do vážných témat i humor, sarkasmus, dohromady tvořili ojedinělou skupinu lidí. „Na Východ!“ vedle podcastu „Vinohradská 12“ patří podle mě k tomu nejkvalitnějšímu, co lze aktuálně z analyticko-publicistických podcastů slyšet nejen v Českém rozhlase, ale i v celé republice. Konečně Rozhlas nemá neomezené množství tvůrců, a tak se na všech výše zmiňovaných titulech pracovně porůznu podílí a prolíná podobná skupina lidí. S podcastem „Na Východ!“ je spojená i Daniela Vrbová, kterou znám tehdy jako mladou novinářku už z Dykovy ulice, ze stanice Český rozhlas 6, zde ve funkci dramaturgyně podcastu. Na hudbě a zvukovém mixu pracuje Damiana Smetanová. Kreativním producentem je Luláš Sapík.

Řada z šéfredaktorů stanice Plus se i v době své manažerské funkce (šéfredaktora) nevzdávala profese novináře a věnovala se jí paralelně dál. Doposud se ve funkce šéfredaktora ČRo Plus vystřídalo 5 mužů: Daniel Raus (3/2013-7/2015), Alexandr Pícha (8/2015-2/2016), Ondřej Nováček (3/2016-2/2018), Petr Šabata (3/2018-9/2022). Otázkou pro mě je, jak moc pracovního portfolia šéfredaktorovi zabírá/zabírala manažerská funkce a jak moc „novinářská dělničina“? A jestli je dobré, aby „šéf“ připravoval na stejné stanici a s lidmi, které z pozice manažera „úkoluje“ a řídí, pořad nebo názorové příspěvky? Lze obě dvě role vykonávat s plným nasazením? Josef Pazderka si našel i v Rozhlase (Plus) prostor, v němž může občasně pracovat na „ruských“ tématech, se kterými má zkušenost a která ho zajímají. Předchozí šéfredaktor Petr Šabata psal a namlouval (a dělá to doteď i po odchodu z Rozhlasu) názorové komentáře do pořadu „Názory a argumenty“. Ondřej Nováček se soustředil na vysílací schémata a asi jako jediný z šéfredaktorů se v drtivé většině času věnoval funkci manažera – nikoliv řadové „novinařině“. Alexandr Pícha byl provizorním šéfredaktorem a paralelně řídil stanici Plus i rozhlasové multimediální Centrum nových médií. Daniel Raus se zároveň věnoval náboženským pořadům a tématům i literární tvorbě.

Podcast „Na Východ!“ určitě doporučuji k poslechu, sám jej poslouchám ze záznamu na webu Rozhlasu. Dosavadní díly (každý trvá dvacetipět minut) se stihly tematicky věnovat: životu Josefa Pazderky a Ondřeje Soukupa ve východní Evropě (13. 10. 2023), politickým vraždám – nejen Jevgenije Prigožina – v Rusku (27. 10. 2023), industriálnímu regionu Donbas (10. 11. 2023), současné a budoucí roli a pozici ukrajinského prezidenta Zelenského (24. 11. 2023) a naposledy velmi zajímavé analýze už skoro třicetileté vlády politicky obratného běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka (8. 12. 2023).

 

Prosinec 2023, Roman Elner

 

RÁDIO PROSTOR - reflexe zahájení vysílání (David Klíma)

 Co bylo plánováno, se skutečně naplnilo. V dnešní překotné době je i toto hodno ocenění. A tak opravdu v pondělí ráno 24/7/2023 započalo své vysílání Rádio Prostor.

Jeho prezentace až do neděle 23/7/2023 byla velmi neurčitá, nebylo zveřejněno ani programové schéma, ani osoby a obsazení, nic. A nikde. Nejen na vlastní webové stránce, ani na sociálních sítích. Absenci programového schématu vnímám jako skutečnost, která mě mrzela, nicméně v pondělí brzo ráno jsem se dočkal.

Podle tohoto zveřejněného schématu mělo vysílání začít rozhovorem, přesněji opakováním rozhovoru. Je přirozené, že první den vysílání není co opakovat. Je asi také přirozené, že programové schéma, které se jistě na webu načítá automaticky, nebude pro první den vyrobeno extra, aby hned první minuty vysílání nebyly mimo program. Ono kdo si toho také v dnešní uspěchané době všimne, že? Je to jen technický detail pro šťouraly. A v konečném důsledku to na úspěch nebo prohru stanice má nulový dopad.

Tato první hodina vysílání, mezi šestou a sedmou hodinou ranní, byla vyplněna hned v šest ráno první 4,5minutovou zpravodajskou relací, a poté hudebním mixem. Jako první skladba nové české rozhlasové stanice zpíval Slovák Meky Žbirka, následovaný anglickou písní.

První zpráva v druhé zpravodajské relaci v sedm hodin ráno nabídla více podrobností na webu stanice. Zde tedy pro dnešní dobu velmi tuctová situace. Zcela lidově a trochu kousavě napsáno: něco vám řekneme a zbytek si dočtěte na webu. Že chcete poslouchat a vše slyšet a ne dočítat? No holt tak to dělají všichni, tak to tak budeme dělat i my. A jen praktická drobnost na závěr: když jsem onen web stanice navštívil, abych si tedy přečetl další informace, v době zpravodajské relace tam doplňující článek ještě nebyl. Přistál tam až po zprávách a dalo mi opravdu velmi mnoho práce najít v tomto doplňujícím článku informaci, která nezazněla již v předchozí zpravodajské relaci. Asi ta jedna věta navíc tam opravdu byla. Snad.

PRVNÍ HODINA VYSÍLÁNÍ – ZTRACENÁ PŘÍLEŽITOST ORIGINALITY

Již dlouho v regionu Czechia (ČR) nevznikla nová rozhlasová stanice vysílající v tzv. pásmu VKV/FM a byla zde tedy příležitost zahájit nějak originálně.

Napadla mě možnost udělat krátké medailonky všech pracovníků nové stanice. Ti, kteří jsou v zázemí a nejsou zvyklí na publicitu, by jistě mohli věc odbýt pětivteřinovým představením se, ti veřejně vystupující by si jistě zasloužili třeba až jednu minutu pro sebeprezentaci. A samozřejmě pro ředitele, programového ředitele, nebo jiné pracovníky s vyšší odpovědností, by se slušely třeba 3 ba i klidně 4 minuty pro sdělení svých tezí, výzev, plánů, očekávání a tak dále.

Nevybavuji si, kdy by za poslední dobu nějak takto startoval nějaký rádiový projekt právě na běžných rozhlasových vlnách.

Samozřejmě, že by tato originální hodinka sebeprezentace neměla bůhvíjakou sledovanost.

Však by také nebyla vyrobena pro sledovanost. Tento mimořádný úvodní pořad by hned v první hodině vysílání stanice doslova do písmene vytvořil historii. Vytvořil by materiál, který čím bude starší, tím bude mít větší hodnotu. A to nejen jako vzpomínka pro jeho aktéry, pro jeho účastníky, ale po mnoha mnoha letech i pro historiky, kteří by mohli jednoduše říci, že … v pondělí 24/7/2023 v šest hodin ráno začala vysílat nová rozhlasová stanice, Rádio Prostor, která se prezentovala takto a od počátku pro ni pracovali tito lidé. Pro historiky dáno na, co na stříbrném, na zlatém podnose.

Nestalo se. Místo toho jsme mohli slyšet hudební mix a obsahové vysílání začalo od sedmi hodin ráno a bylo takové, jak o něm píšu výše.

KOMBINACE PROUDU A ROZHOVORU

Z programového schématu plyne, že vysílání stanice bude vyplněno proudovou formou výroby (mimochodem, proč se říká u tvůrčí práce, kterou rozhlasové vysílání bezesporu je, že jde o výrobu, že se pořady vyrábí, je mi záhadou. Možná z podobného důvodu, jako se o zaměstnancích tzv. kulturní fronty dříve říkalo, že to je také pracující lid. Ale to jen tak na okraj.), doplněné výrobou jednoho velkého rozhovoru za den. Proudové vysílání má koncept hlasový vstup obsahující jednu informaci, následuje jedna píseň, pokračuje hlasový vstup s jednou informací, a opět píseň. A tak dále. Klasika. Mají to tak prakticky všichni. Nejen v Evropě.

Na reflexi rozhovoru, tedy pořadu Prostor pro dva, je ještě brzy. Je třeba ho naposlouchat, nehodnotit z jednoho pořadu, to by bylo opravdu nesolidní. Je to velký rozdíl zamyslet se nad vstupem stanice do éteru, protože ten je jedinečný a nebude se již nikdy opakovat. Ale pořad je vhodné posuzovat podle mnoha jeho vydání.

ZÁVĚR

Nemám chuť se zabývat nyní ani v budoucnu tím, kdo stanici vlastní, co vlastní ještě dalšího, a jak se na toto vše dívá například Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Čas ukáže, bude-li kolem stanice klid a bude si žít svůj život pro své publikum, nebo bude veden „hon na čarodějnice“. Nějaké moc velké a upřímné pozitivní reakce nečekám.

Stanice vysílá na těch frekvencích, kde před ní vysílalo Rádio ZET.

Mimo čas Prostoru je přenášen program BBC World Service.

Na závěr mám v hlavě dvě persony, o kterých bych se rád stručně zmínil.

V posledním pořadu Interview Martina Kováře Rádia ZET tento sdělil, že v novém projektu nové stanice bude také rozhovor, bude delší, snad i tím lepší, a on se moc těší, že se i na nové stanici s posluchači opět uslyší. Neuslyší, je na INFO.cz. A samozřejmě zůstává v akademické sféře, kde jistě stále má co řešit.

Velmi oceňuji, jak se Romana Navarová v poslední minutě vysílání Rádia ZET s námi posluchači rozloučila. Tleskám! Nyní ji můžeme slyšet na Frekvenci 1.

K prvnímu přeřeknutí na Rádiu Prostor došlo zhruba v 8:40 hod a bylo opravdu velmi lidské a milé. Věřím, že na něj budeme my posluchači i pan moderátor vzpomínat s milým přátelským úsměvem.

PŘÁNÍ

Účelem tohoto textu není hledání chyb ani kritika za každou cenu. Jsem milovník rozhlasového vysílání, milovník rádia, na začátek vysílání nové stanice jsem se velice těšil. Začátek vysílání na mě zanechal tento pocit, mám z něj tyto dojmy, a nic více ani méně v tom není. Přijměte prosím tyto řádky takto, jsou tak myšleny, jsou tak psány.

Přeji Rádiu Prostor, aby žilo déle jak kdysi „deník Prostor“¹, možná si na tyto rozměrem obrovské noviny někteří pamatujete, ale hlavně, aby bylo jiné jak všechny ostatní seriózní rozhlasové stanice a přitom zůstalo profesionálním - nejen v tom smyslu, že je pro své zaměstnance či pracovníky profesí a berou za to peníze.

David Klíma, úterý 25/7/2023

1https://cs.wikipedia.org/wiki/Prostor_(den%C3%ADk) 

Jak lépe udržet vodu v české krajině? (Jiří Kalibera)

 Vloni ve středu 12. října večer jsem neposlouchal rozhlas, protože jsem byl na cestě z Vysočiny do Prahy. Pak jsem si ale v programu Českého rozhlasu Plus všiml zajímavého pořadu, vysílaného ten den od 20:05 do 21:00, a poslechl jsem si ho ze záznamu. Byly to Souvislosti Plus o retenční schopnosti našeho území.

Autorka/moderátorka tohoto dílu Souvislostí Martina Mašková si položila otázku: “Jak lépe udržet vodu v české krajině?” K tomu si pozvala na pomoc čtyři odborníky, kteří pracují v různých neziskových, státních i komerčních ekologických organizacích.

Jako první promluvil v předtočeném příspěvku Michal Šperling ze společnosti Kořenovky.cz. Podle něj jsou rezervy v našem zemědělství, kde je třeba obnovit hlubokou orbu (ne jen podmítat) a orat po vrstevnici (ne po spádnici). Také na polích obnovit meze a pásy, kde se voda může vsáknout (nedoorávat až k cestě).

V lesích by se mělo nechávat dřevo zbylé po těžbě a terén doplnit vsakovacími průlehy (mělkými příkopy) a tůněmi.

Ve městech bychom měli na komunikacích preferovat propustnější povrchy a podél cest opět vsakovací průlehy nebo příkopy. Na některých nových stavbách se již budují zelené střechy, které snižují a zpomalují odtok dešťové vody. Do budoucna nás zřejmě čeká i recyklace a zpětné používání odpadních vod.

Moderátorka pak vyzvala tři přímé hosty pořadu Janu Moravcovou, Jiřího Malíka a Ondřeje Sedláčka, aby příspěvek Michala Šperlinga komentovali či doplnili.

Jana Moravcová z neziskové organizace Beleco připomněla jeden velmi důležitý fakt, který v podobných pořadech Plusky zatím nebyl zmiňován: Česká republika je v podstatě odvodněná melioračními systémy, vybudovanými v minulosti na (jak jsme se domnívali) podporu zemědělství a lesnictví. Tyto systémy je potřeba zakreslit do map a vyhodnotit, jsou-li v tom kterém místě přínosné. Jejich část je již zakreslená a digitalizovaná, je to ale zatím spíš jen menší procento z celku.

Jiří Malík ze spolku Živá voda vidí pro zadržování vody největší možnosti (i potřebu) v zemědělské půdě. Kromě toho, co již bylo řečeno, je potřeba zlepšit strukturu půdy (více humusu) a zdrsnit hladkou krajinu vysazením velkého množství stromů a keřů.

Ondřej Sedláček z Přírodovědecké fakulty UK, katedry ekologie, zmiňuje i meteorologické aspekty problému: V posledním roce sice pršelo víc, ale pořád to není dost. Záleží také na rozdělení srážek během roku a podle různých oblastí republiky. Na horách prší více. V nížinách méně a přitom tam je tepleji, a tedy vyšší výpar, a právě tam jsou zemědělské oblasti, které vláhu životně potřebují.

Jiří Malík k tomu dodává, že v důsledku klimatické změny došlo u nás ke změně převládajícího proudění vzduchu: Dříve foukal vítr nejčastěji od severozápadu. Nyní je to často jih nebo jihozápad, a dostáváme se tak do srážkového stínu Alp. Je také méně sněhu a rychleji taje. Za posledních dvacet let se u nás zvýšila teplota o 2 stupně Celsia, a to znamená i vyšší odpar.

Moderátorka pak chtěla debatu posunout do finále, tak se zeptala všech tří hostů: “Co bychom tedy měli dělat pro to, abychom v naší krajině udrželi více vody? “

Odpověď dostala ve dvou rovinách:

<1> Co může udělat jednotlivý občan (zemědělec, lesník, zahrádkář) sám hned teď, popř. jeho obec, aniž by čekali na pokyny shora.

<2> Co by měly udělat naše instituce, od krajů až po Evropskou unii.

K bodu <1> bylo v pořadu již mnohé řečeno. Něco z toho tedy hosté zopakovali či upřesnili a přidali další náměty: Zemědělec by jistě prospěl věci, kdyby například svůj velký lán pole rozdělil vodorovnou mezí na dva menší nebo kdyby vysazoval stromy a keře ve volné krajině. Podobně lesník, kdyby ve svém lese vysazoval stromy od více různých druhů a kdyby zrušil nepotřebnou odvodňovací strouhu, která je v jeho lese z minulosti. Zahrádkářům doporučuje Jana Moravcová nesekat trávníky příliš na krátko a na podzim nechat neshrabané listí alespoň na části zahrady, obojí, aby se snížil výpar vody.

V obcích by bylo možno třeba použít na povrchy bílý asfalt (kdybychom ho sehnali) a cesty, které vedou s kopce po spádnici, trasovat jinak.

Ondřej Sedláček k tomu dodává: “Každý přece víme, že voda teče shora dolů.” A myslí tím, že nás napadne, co ve svém okolí udělat, aby se voda více vsakovala a méně odtékala pryč.

A co by měly dělat naše instituce ( bod <2> ) ?

O důležité rozbíhající se aktivitě našich úřadů – mapování a vyhodnocování starších melioračních systémů – informovala Jana Moravcová již ve svém prvním vstupu.

Zásadním příznivcem centrálních řešení je Jiří Malík. Podle něj musí být vypracovány plány retenčních opatření pro celá povodí, a co více, pro celý stát, či dokonce skupinu sousedních států. Naše instituce a orgány by pak měly financovat a řídit plnění těchto krajinných plánů. Pomocí dotací zajistit, aby se realizace požadovaných retenčních opatření zemědělcům a lesníkům vyplatila.

Podle Jany Moravcové jsou ale současné dotační programy EU pro tyto účely jen obtížně využitelné. Pro naše zemědělce a lesníky jsou administrativně i finančně příliš náročné (nutnost spolufinancování či předfinancování budovaných terénních úprav, apod.).

Závěrem se všichni hosté shodli na tom, že nelze jen apelovat na uvědomělost jednotlivých vlastníků, ale je nutno je motivovat i dotacemi.

 

 

Závěrečné zhodnocení:

V dosti dlouhém pořadu (55 minut) s pěti účastníky zaznělo hodně zajímavých i důležitých informací, postřehů a názorů. Pro mne osobně byly nové např. informace o příliš mělké orbě nebo o srážkovém stínu Alp. Co mi naopak bylo známo, ale dosud jsem to nezaznamenal ve vysílání Českého rozhlasu, je existence odvodňovacích melioračních systémů na našich loukách a v našich lesích. Proto velmi oceňuji Janu Moravcovou za podrobnou informaci o této věci a Martinu Maškovou za to, že tuto informaci svým pořadem zveřejnila.

V čem by naopak mohl být obdobný pořad příště lepší?

Rozpravy by se měli účastnit i vědci ze základního výzkumu z oborů hydrologie, meteorologie a klimatologie, zemědělských a lesnických věd, apod. V pořadu by měla běžně existovat oponentura (posouzení předkládaných informací a návrhů jiným, nezávislým odborníkem) a diskuse mezi různými názory. To bylo zatím přítomno jen v náznacích.

 

Jiří Kalibera, 3. ledna 2023

Zaostřeno na malé vodní elektrárny (Jiří Kalibera)

 V nedělní podvečer 13. února 2022 od 17:33 vysílal Český rozhlas Plus zajímavý díl (epizodu) pořadu “Zaostřeno”. Bylo to o malých vodních elektrárnách (zkratkou MVE) v České republice. Autorem i moderátorem byl Vít Pohanka.

Pohanka nejprve vyrazil s reportážním mikofonem přímo do terénu – k řece Doubravě poblíž Chotěboře.

Tam hovořil s bratry Janem a Miroslavem Krátkými, kteří zde vlastní i provozují malou vodní elektrárnu (MVE). Z jejich slov je zřejmé, že je tato práce baví a chtějí v ní pokračovat. Mají ale pocit, že za čistou energii, kterou pro Českou republiku vyrábějí, by je měl stát nejen platit, ale i podporovat po technické stránce.

Pořad chce věci poznat z různých úhlů a podle toho autor vybíral svoje hosty. Uslyšíme tak různé názory na věc.

Ing. Ondřej Nováček z Asociace hydroenergetiků vysvětluje, jak obtížné je získat stavební povolení pro novou MVE. Vyjadřuje se k tomu kde kdo: nejen státní povodí, pod které vodní tok spadá, ale i sousedé, ochranáři, místní rybářské organizace i vodáci, kteří řeku sjíždějí. Státní úředníci přitom budoucího stavebníka MVE příliš nepodporují, tíži vyjednávání s kritiky stavby ponechávají na něm.

My nejsme Rakousko, které díky svým ideálním zeměpisným a klimatickým podmínkám vyrábí 75 % elektrické energie ve vodních elektrárnách. Podmínky pro výstavbu dalších MVE jsou ale i u nás. Podle ing. Nováčka by jich mohlo být až třikrát víc než teď.

Ondřej Charvát z tiskového oddělení Ministerstva živoního prostředí ČR upřesňuje, že naše vodní elektrárny dodávají téměř 3 % elektrické energie vyráběné u nás. Výstavba dalších vodních elektráren jako čistého a obnovitelného zdroje energie je v ČR možná i žádoucí, a to zejména v případě malých elektráren. Je však třeba zachovat ekologickou rovnováhu vodních toků a minimální zůstatkové průtoky podle vodního zákona.

Komplexní pohled na věc má Libor Peška, který pracuje v Povodí Vltavy a zároveň působí ve vedení Svazu vodáků, je tedy vodohospodářem a vodním sportovcem zároveň. Podle něj je potřeba hned na začátku vyhodnotit, jestli v řece je dost vody pro všechny zájemce: pro výrobu elektrické energie (MVE), pro živočichy pod jezem i pro vodáky na sjíždění řeky.

Zájmů je tedy víc a jdou proti sobě.

A tímto zjištěním Vít Pohanka uzavírá svůj díl pořadu.

 

Závěr :

Tento díl pořadu Zaostřeno je velmi dobrý, protože je hledající. Autor chce věci poznávat a analyzovat. Dobře vybral hosty a dobře se jich ptal. Jeho otázky měly tah na branku: Když všichni tu vodní energetiku tak chválí, tak proč proboha těch vodních elektráren u nás není víc?

Pořad byl pěkný. Takovýchto hledajících pořadů je ale na Českém rozhlase málo. Víc je těch jednosměrných, kde od začátku do konce je všechno jasné. Nic se tam neřeší, protože všichni hosté i moderátor mají stejný názor na věc.

2021: 10 let od úmrtí a 95 let od narození komentátora Jiřího Ješe (Roman Elner)

S oblibou jsem před lety poslouchal na ČRo 6 pondělní komentáře a především nadčasová páteční zamyšlení rozhlasového komentátora Jiřího Ješe. Většina z nich vyšla i knižně. Jiřího Ješe jsem občas potkával i osobně. Právě při autogramiádě jedné z jeho knih, která se konala ve čtvrtek 11. března 2010 v rozhlasové prodejně na pražské vinohradské ulici, jsem se poprvé osobně potkal i s Liborem Pátým, tehdy mu bylo už 80 let. Za naším seznámením stála žena, Věra Perlínová (bývalá ředitelka základní školy Brána jazyků na Praze 1 v letech 1991–2004). Potkali jsme se všichni před uvedenou prodejnou, Jiří Ješ a Libor Pátý se znali už řadu let. V roce 2010 jsem několikátým rokem učil dějepis na zmíněné základní škole, začal čerstvě pracovat v Archivu Univerzity Karlovy (AUK) a stal se součástí společenství bývalé paní ředitelky Perlínové, do něhož patří i lidé z okruhu Českého rozhlasu, mimo jiné i paní MUDr. Jana Krčmová-Ješová, která byla partnerkou Jiřího Ješe v jeho posledních letech života. O pár měsíců později jsem vstoupil do našeho Klubu a poznal řadu jeho členů. Letos uběhlo už 10 let od úmrtí Jiřího Ješe a 95 let od jeho narození (19. 6. 1926 - 20. 7. 2011) (viz Česká televize). Ješ prožil pozoruhodný a bohatý život, jednu z důležitých rolí v něm hrála i hudba (podobně jako v životě Libora Pátého). Ješ se stal prvním novinářem, který v roce 1996 obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky. V posledních letech života byl nestorem v rozhlasové budově v pražské Dykově ulici. Po jeho úmrtí vznikl neformální Kruh přátel Jiřího Ješe, do něhož dříve aktivně patřil i Libor Pátý a jehož hlavním aktérem a hybatelem je rozhlasový komentátor Radko Kubičko. Kruh až do koronavirové pandemie pravidelně každý rok u příležitosti Ješových narozenin uděloval Cenu Jiřího Ješe za nejlepší komentář a přínos žánru (rozhlasový) komentář. Stejně jako náš Klub, i Kruh stále existuje. V říjnu jsem osobně potkal paní Krčmovou-Ješovou, která se velmi dobře znala s Liborem Pátým a v jeho posledních letech života, pokud to šlo, jej navštěvovala nebo s ním byla v telefonickém kontaktu. Paní Krčmová-Ješová se mě živě a se zájmem ptala na Klub (Klub rozhlasové analytické publicistiky). Musel jsem přiznat, že koronavirové období naše aktivity a setkávání utlumilo, ale existujeme a rozhodně nekončíme.

Válka je mým osudem dua Klicperová & Kutilová v Radioknize (Roman Elner)

Radiokniha mě ani tentokrát nezklamala. V programu stanice Plus se od 28. září objevila 8dílná četba z reportážní knihy novinářské dvojice Markéta Kutilová (1978) a Lenka Klicperová (1976). Jedná se o příběhy z válkou rozdrásané Sýrie, které v knize „Válka je mým osudem. Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie“ vyšly v roce 2020.

Zdálo by se, že v dnešní době je více vypovídající fotografie nebo filmový materiál, ale v tomto případě má psané a díky pořadu mluvené slovo svou sílu. Obě zkušené novinářky, které se už řadu let vydávají do míst válečných konfliktů, se snaží odpovědět na palčivé otázky jako, proč se v Sýrii vlastně bojuje, zda existuje šance, že válečný konflikt skončí… Žijeme si v poklidu ve středu Evropy a dění v cizině se objevuje v médiích jen útržkovitě. Četba tak posluchači zprostředkovává dění v souvislostech a zároveň s očitým svědectvím od lidí, kterých se syrský konflikt každodenně dotýká. V neposlední řadě se v knize odráží, že jejími tvůrkyněmi jsou ženy-novinářky, které sice asi více riskují ve srovnání s muži, protože válečné konflikty jsou především konflikty mužů, ale o to více se jim daří se přiblížit obyčejným civilistům i aktérům konfliktů. Není to lehký poslech, přes slova k posluchači proudí příběhy utrpení a bezpráví, protože takové příběhy těžko zastavitelná válka přináší. Jako posluchač jsem se místy až styděl, za pokrytecké jednání nejen západních politiků, za válečnou vřavu, kterou na panství poráženého Islámského státu rozpoutalo Turecko, jinak nás spojenec v NATO. Četba ukázala bezvýchodnou situaci především syrských Kurdů, i jejich žen bojujících proti Islámskému státu, ty všechny západní země využily a hodily doslova přes palubu a nechali na pospas konfliktům, když v nich navíc zpočátku živili naději na trvalou podporu. Četba mi připomněla i brutální vraždu kurdské političky Hevrín Chalafové (1984-2019), která plnila před lety média a které se dopustili Tureckem podporovaní protikurdští bojovníci (odkaz). Válka brutálně poznamenává životy lidí. Území vzdálené pár set kilometrů od mého bydliště je mi krvavými událostmi, brutalitou i odlišným myšlením velmi vzdálené, přitom i to je svět, ve kterém žijeme a který nás ovlivňuje víc, než si myslíme. Je obdivuhodné, že obě novinářky mají sílu se vracet do míst válečného dění, protože leccos působí naprosto bezvýchodně, hlavní hybatelé totiž nejsou ve válečné oblasti. Jen víc takové radiočetby.

Radiokniha: Životní příběh Angely Merkel v 14dílné četbě (Roman Elner)

Dlouhodobě z několika pořadů stanice ČRo Plus, které poslouchám, hodnotím velmi pozitivně pořad Radiokniha. Je vlastně svým pojetím netradiční, z mého pohledu je na pomezí mezi publicistikou a slovesnou tvorbou a skoro bych řekl, že je to pořad tematicky více vhodný do programu stanic Vltava nebo Wave - než Plusu. Pořad poslouchám z rozhlasového archivu, kde jsou jednotlivé četby vesměs přístupné měsíc po odvysílání. Samozřejmě ne každá čtená kniha mě plně zaujme, některé knihy a z nich zprostředkované četby jsou pro mě nezajímavé, ale v průměru si pořad v mých očích drží vysokou úroveň. Podle mě i zásluhou dramaturgie Aleny Blažejovské.

Jednou z velmi zajímavých zprostředkovaných titulů byla kniha britsko-dánského politologa Matthewa Qvortropa (1967) „Angela Merkel“. S podtitulem „Nejvlivnější evropský politik“. Na vysvětlenou uvádím, že stejně jako český titul uvádí její příjmení bez české přípony -ová, i mně je bližší tato kratší verze. Překvapilo mě, že nejde o úplně nový titul, jak jsem si původně myslel. Kniha vyšla v originále už v roce 2016 (angl. Angela Merkel. Europe's Most Influential Leader) a česky v roce 2017 (nakladatelství Bourdon, 384 stran). Četba, a to 14dílná, což je na pořad s průměrným počtem kolem 10 dílů trochu nezvyklé, se objevila v programu od 13. září a kopírovala čas skutečných německých parlamentních voleb, ve kterých už Angela Merkel (1954) nekandidovala. Četba ji tak doprovodila při odchodu z aktivní politiky. Myslím, že i díky tomu mohl pořad získat pozornost více posluchačů. Angelu Merkel jsem vnímal posledních zhruba 30 let (po roce 1990), kdy se plně zapojila do vysoké německé a v roli kancléřky od roku 2005 i do evropské a světové politiky. Ona i její politika se dočkala řady zasvěcených i laických hodnocení, vždy to byly ale jen kusé publicistické sondy nebo shrnutí, pokud šlo o články nebo komentáře, které jsem si o Mutti Merkel, jak jí Němci nazývali, mohl občas se zájmem přečíst. Osobně mi byla sympatická její rozvážnost, až mužsky vědecký pohled na svět, leckdy stabilnost a předvídatelnost, důraz na vyrovnané rozpočty, civilnost, na první pohled někdy i zdánlivá plachost. Vzbuzovala ve mně pocit matky Němců, i když sama je bezdětná. Znal jsem její slabost pro Českou republiku, která se jejím životem vinula od 80. let, kdy v Praze pobývala na vědecké stáži a vybudovala si celoživotní přátelství s později předsedou Akademie věd prof. Rudolfem Zahradníkem (1928-2020). Nenapadá mě žádný český politik, natož politička, kterého by šlo k Angele Merkel přirovnat, těžko asi v budoucích letech v čele evropského státu, a k tomu sousednímu, bude obdobný tak české společnosti nakloněný politik (pokud nepočítám přátelské Slovensko).

Na četbě oceňuji, že mi předestřela příběh mimořádně silné a rozvážné ženy, oblíbené političky, která samozřejmě leckdy využívala a přiživovala různými kroky své píár a naslouchala radám svých poradců, ale snažila se o vlastní autentickou politiku - a překvapivě dokázala některými svými politickými kroky i šokovat (třeba v době uprchlické krize). Četba ukázala život Angely Merkel v plastickém pojetí, bez přílišné adorace, od narození až právě do roku 2016. Autor by určitě dokázal dnes připsat pár dalších kapitol o dění do roku 2021. S oblibou si přečtu nebo poslechnu biografie zajímavých inspirativních osobností, mezi něž Merkel patří. Leccos nového jsem se v souvislostech dozvěděl. Četba celou dobu poutala mou pozornost, nebyla to kulisa k jiné činnosti. Pamatuji si například na pasáže, kdy mladá žákyně Angela stojí na vysoko nad bazénem se tyčícím odrazovém můstku a jako většina spolužáků se bojí skočit, ale neslézá, jen stojí a v mysli už tehdy vědecky promýšlí, zda skočit nebo ne. Když po dlouhých minutách vše zanalyzuje a vyhodnotí, k překvapení všech odhodlaně skočí. Zaujaly mě i pasáže popisující, jak si tak úplně nepřála za německého prezidenta Joachima Gaucka, ale nakonec z nich, i v mých očích, byl fungující politický tandem. Připomněl jsem si pozadí tvrdého vyjednávání při řešení problémů s řeckou dluhovou krizí. Nejen tyto pasáže mi ukázaly, jak je v politice důležitá znalost lidí a psychologie. Ne vše se Merkel povedlo, ale o to víc se nejen v četbě ukázala jako kultivovaná žena z masa a kostí, ctěná i řadou svých odpůrců.

Autor knihy její portrét vykreslil brilantně a poutavě, četbu hodnotím jako vysoce kvalitní a zajímavou. Budu rád, když v pořadu Radiokniha znovu narazím na podobný typ četby nebo když dokonce ČRo Plus bude třeba titul po čase reprízovat. Zajímalo by mě, jak si zrovna tato četba vedla v porovnání s jinými tituly. Třeba někdy na nějakém klubovém setkání v rozhlase dojde na otázku a na zprostředkování faktů.

Osobnost Libora Pátého připomenuta při přednášce Evropského kulturního klubu (Roman Elner)

Ve čtvrtek 7. října 2021 se konal (od března 2020) 1. pokovidový a jinak v pořadí 241. podvečer Evropského kulturního klubu (EKK). Před hlavní přednáškou večera (na filozoficko-fyzikální téma) „Filozofie vakua“ zavzpomínal aktuální předseda EKK RNDr. Petr Zamarovský, CSc. (1952) (čtěte i na astro.cz) na několik osobností zemřelých v předchozích měsících, které byly v minulosti přednášejícími hosty na podvečerech EKK. Vzpomenul tak na socioložku Jiřinu Šikovou (1935-2021), filozofa a matematika Jana Sokola (1936-2021) a především na Libora Pátého (1929-2021). Petr Zamarovský je absolventem MFF UK, kde si vybral - ovlivněn osobou a osobností přednášejícího pracovníka fakulty, jímž byl právě Pátý - studium vakuové fyziky. S Pátým ho pojilo celoživotní vřelé přátelství, navštěvoval Pátého v posledních letech ve smíchovské vile. Ke vzpomínání na Libora Pátého přizval i mě. S Petrem Zamarovským mě pojí pracovní vztahy i přátelství, byli jsme kolegové na FEL ČVUT, kde na rozdíl ode mě stále pracuje. Měl jsem možnost v krátké čtvrthodině promluvit o Liboru Pátém a jeho vztahu k rozhlasu a především o našem klubu. Od přítomných posluchačů, kteří Libora Pátého vesměs dobře znali z „fyzikálního světa“, se mi dostalo příznivých reakcí a reflexí. Petr Zamarovský přiblížil život Libora Pátého až do roku 2008, což je rok, kdy se Pátý vzdal předsednictví EKK (2004-2008). Jak vidno, spolková činnost byla Liboru Pátému blízká, hned poté se pustil s plným nasazením do spoluorganizování našeho dnešního Klubu přátel rozhlasové analytické publicistiky (v letech 2008-2014 pod názvem Klub přátel Šestky, při ČRo 6). Tahle „rozhlasová“ kapitola jeho života není mnohým lidem známá.

EKK vznikl po Sametové revoluci a měl řadu národních větví v Evropě i světě. 6. sekce EKK pro vědu a filozofii pořádá od roku 1991 dodnes pravidelné přednáškové podvečery, v posledních letech se ve spolupráci s Radou vědeckých společností, konají se vždy první čtvrtek v měsíci od 17. h. v sále č. 206 v hlavní budově Akademie věd České republiky na pražské Národní třídě a jsou zcela zdarma a volně přístupné všem zájemcům. Na 1. pokoronavirovém setkání se sešlo jen 18 posluchačů, v době před koronavirovou nákazou byly podvečery navštěvovány mnohem četněji.

EKK se potýká s řadou podobných problémů jako náš Klub (jak o sobě a své činnosti dávat víc vědět, jak přilákat více posluchačů…). I vy se můžete stát v případě zájmu návštěvníky podvečerů (o zasílání e-mailových pozvánek se lze přihlásit u P. Zamarovského), o existenci přednášek i o EKK ví více i můj jaderný klubový kolega Jiří Kalibera.

Termínovka setkání jádra v roce 2022

Jádra se může po předchozí domluvě zúčastnit každý člen klubu.

Účast na jádru je možná také prostřednictvím prostředků výpočetní techniky.

V případě vašeho zájmu stačí zavolat na klubový záznamník 608 708 714 nebo napsat e-mail koordinátorovi davkli (at) post.cz.

Příští setkání jádra (v Praze):

22/1/2022

19/2/2022

19/3/2022

23/4/2022

14/5/2022

11/6/2022


(termíny mohou být aktuálně změněny)

Libor Pátý nekrolog ČčpF

Se svolením redakce Československého časopisu pro fyziku přinášíme další nekrolog Libora Pátého, který vyšel v čísle 3/2021, svazek-ročník 71. 

Čtěte zde.

Nová klubová URL

 Vážená členko, vážený člene,

od této chvíle je přístup na naše internetová působiště snadnější, jak vstávání do zaměstnání. :) 

Adresa klubové webové stránky, kde je v tzv. stromové struktuře vše: www.KLUBPOSLUCHACU.CZ

Nové diskuzní fórum plné dřívějších příspěvků a navíc umožňující sdílení a další moderní žádané prvky: www.KLUBPOSLUCHACU.CZ/FORUM

S novou podobou "klubové adresy" a diskuzního fóra nám pomohla rodina Richterů ze Středních Čech. Mám radost z takové klubové spolupráce. Děkuji! David Klíma

Jádro 13. 2. 2021

Zápis z devadesátého pátého jaderného setkání (13. 2. 2021)

Přítomni: Elner, Kalibera, Klíma, Richterová

Projednali jsme tyto body:

1. Věnovali jsme se možnostem uspořádat celoklubové setkání i v dnešní situaci, kdy je již přibližně rok vládou omezeno osobní setkávání.
 

2. Shodli jsme se na potřebě zmodernizovat naše diskuzní fórum, aby více odpovídalo očekávání uživatelů.
 

3. Shodli jsme se, že budeme na jádro zvát naše členy mající zájem se do činnosti klubu více zapojit.
 

4. Promýšleli jsme cíl(-e) klubu v době omezené možnosti se osobně setkávat s tvůrčími rozhlasovými pracovníky.



Zapsal: David Klíma

Radiokniha zprostředkovala četbou z knihy Tomáše Forró neúprosné zákonitosti války na Donbasu (Roman Elner)

V pořadu Radiokniha odvysílal 9. - 18. 10. ČRo Plus desetidílnou četbu (odkaz) z reportážní knihy "Donbas“, jejímž autorem je slovenský novinář Tomáš Farró (1979) z Denníku N.

Kniha vyšla na Slovensku v roce 2019 pod názvem "Donbas: svadobný apartmán v hoteli Vojna“ (odkaz)  a letos v září v českém překladu pod názvem "Donbas. Reportáž z ukrajinského konfliktu“ (odkaz). Válka na východě Ukrajiny na ukrajinsko-ruském pomezí trvá už šestým rokem. V České republice a na Slovensku k tomuto tématu nenajdete mnoho knih, jak shrnuje v obsáhlé recenzi Matěj Sviták (odkaz). Farróova kniha je tematickou vlaštovkou, která ale přináší mrazivou reportážní četbu. ČRo Plus odvysílal četbu hned poté, co se český překlad ocitl na knihkupeckých pultech.

Nemohl bych se živit jako prognostik, před pár lety by mě nenapadlo, že se bude na ukrajinsko-ruských hranicích bojovat. A vidíte, bojuje. Aktuálně jsme přehlceni tématem koronaviru a zprávy o bojích na východě Evropy jsme vytěsnili nebo už ani nevnímáme, konflikt zevšedněl. Z novinových nebo televizních zpráv si o něm ale neuděláte ucelenou představu. Četba z knihy Donbas ji poskytla, v souvislostech.

Co je válka, si ve střední Evropě, kde už se nebojovalo několik desetiletí, dokáže představit málokdo. Forró je pro mě odvážným člověkem hned ve dvojím smyslu: nebál se odjet doprostřed bojů a nebojí se rozbořit Středoevropanovi na první pohled jasný mediálně daný názor „o těch dobrých a zlých v občanské válce mezi Rusy a Ukrajinci.“ Jak autor dokládá, nejde o žádný etnický konflikt. Tahle válka zapadá do kontextu světového (hlavně východoevropsko-kavkazského dění minimálně posledních 30 let). Forró je nám průvodcem nejen válečnou oblastí, ale i svými názory, které změnil, čím více se empaticky nořil do rozhovorů s lidmi na obou válčících stranách. Zprostředkovává nám různé motivy jednotlivců a jejich různé pohledy, četba je prodchnuta desítkami zažitých válečných historek. Rozpoutaný válečný konflikt si žije svým nelítostným životem, bezvýchodností jejich účastníků. Já z četby pochopil, že vlastně každá válka má své zákonitosti a průběh. Do té na Donbase dokonce trapně zasahují čeští politici a občané-žoldáci dychtiví války.

Vzpomínám na dva okamžiky, které mi při poslechu utkvěly v paměti: a/ Rusko si vůbec nepřálo vleklý válečný konflikt na ukrajinské hranici, prostě se to během dění zvrtlo nad rámec přání aktérů. Rusko si nepřálo nový Krym – nestojí o další ukrajinské území k včlenění do Ruska. Luhanská a Doněcká lidová republika jsou na dlouho nebezpečným územím bezvýchodných lidských životů, b/ Farró položí na frontě prodonbaskému bojovníkovi tváří v tvář otázku, proč před časem rozkázal střílet na jednu oblast, když v ní byly jen domy s civilisty ukrytými ve sklepeních. Bojovník se diví, je v šoku, je zděšený, vždyť přece půl dne oblast pozoroval a nezahlédl žádný pohyb civilistů. Farró mu sděluje, že mluvil s několika přeživšími, kteří nepochopili, proč musely být jejich domy zničeny a jejich blízcí usmrceni. Zdrcený bojovník se omlouvá a Farróa prosí, aby přeživším vyřídil jeho upřímně míněnou lítost a prosbu o odpuštění.  

Pokud jste četbu nestihli, přečtěte si knihu. 

Autor: Roman Elner

Archiv Plus připomněl zahraniční zpravodajku Věru Šťovíčkovou-Heroldovou (Roman Elner)

Český rozhlas Plus v pořadu Archiv Plus 23. 10. 2020 připomněl životní osudy zahraniční rozhlasové zpravodajky Věry Šťovíčkové, později provdané Heroldové. Nepatřím mezi pamětníky 60. a 70. let minulého století, přesto její jméno znám. Na pořad mě upozornil Jiří, kolega z jádra Klubu. Pořad jsem si tak poslechl na jeho podnět.
 

O Věře Šťovíčkové-Heroldové se dá dohledat řada informací, i na rozhlasovém webu a v rozhlasovém archivu. Kromě zmíněného pořadu autorky Kláry Kučerové "Zahraniční zpravodajku Čs. rozhlasu nezlomila ani StB. Dva životy Věry Šťovíčkové-Heroldové" (odkaz) z cyklu Archiv Plus před dvěma roky (24. 5. 2018) na ČRo Plus odvysílali v pořadu Portréty Davida Hertla díl "Věra Šťovíčková-Heroldová byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968. Pak přišla výpověď" (odkaz) .
 

O Věře Šťovíčkové jsem toho mnoho nevěděl. Před lety jsem její jméno zaslechl ve dvou souvislostech:
1/ zahraniční africká zpravodajka, která nemohla po srpnu ´68 už dál působit v Rozhlase. Pro mě jsou známější jména „rozhlasáků“ Jiřího Dienstbiera a Jana Petránka, oba se vztahují také k 60. letům. Jak už jsem uvedl, nejsem pamětníkem. Příjmení Šťovíčková-Heroldová mi znělo netradičně a zapamatoval jsem si ho.
2/ podruhé jsem na její jméno narazil v souvislosti s překlady. Rád si občas přečtu cestopisnou knihu nebo knihu od autora z nějakého netradičního státu. V jednom období jsem s oblibou četl knihy afrických autorů, kupříkladu: Meja Mwangi - Rej švábů (román keňského spisovatele, který přeložil Michael Žantovský) (odkaz)  nebo taky Ben Okri - Hladová cesta (tlustý román nigerijského spisovatele, který přeložila právě Věra Heroldová) (odkaz). Afričtí autoři do knih leckdy zahrnovali témata náboženství, šamanství. Mám rád i knihy autorů tzv. magického realismu (odkaz) spisovatele Salmana Rushdieho (odkaz), kde se prolíná realita a fantazie a někdy se to nedá odlišit. A v podobném duchu bývají knihy afrických autorů. Člověk může na svět nahlédnout jiným pohledem a zároveň se dozví něco z historie (třeba kolonialismu). Věra Heroldová si s každým překladem dala práci a poctivě studovala reálie.
 

Určitě má smysl, aby se na vlnách Rozhlasu připomínaly takové inspirativní osobnosti jako ona. Které dokázaly obstát v historicky složitých dobách. Které stály v souladu s vlastním svědomím na správné straně. Které, i když zažívaly strasti a pronásledování a nepřízeň, nezatrpkly a zachovaly si nadhled a úsměv a optimismus. Československý rozhlas před rokem ´89 i třeba v 60. letech byl úplně odlišný od dnešní doby, kdy je všude kolem nás množství dostupných informací, kdy existuje množství soukromých rozhlasových stanic i množství stanic Českého rozhlasu.
 

Nabízí se otázka, jestli ještě dnes tvoří přítomnou podobu Českého rozhlasu osobnosti formátu Věry Heroldové? Osobnosti, které by dokázal vyjmenovat běžný rozhlasový posluchač, osobnosti, které po letech stále zůstanou v paměti posluchačů. Nebo jestli jsou osobnosti a jejich práce přehlušovány vrstvami každodenních posluchači konzumovaných informací, někdy až informačním mediálním smogem? 

Koho vy považujete za osobnosti z řad pracovníků Českého rozhlasu (nejen ze stanice Plus)?

 

Autor. Roman Elner