Polemika nejen o koncesionářských poplatcích (David Klíma)

Reflexe veřejnoprávního vysílání: od koncesí k dialektice nezávislosti

Na úvod je nutné uvést, že jsem odkojený rozhlasem. Dodnes jsem se nestal vděčným divákem televizní obrazovky a zůstávám bytostným milovníkem rozhlasových vln – v širším slova smyslu všech vln rádiových, neboť jsem zároveň registrovaný a licencovaný radioamatér. Jsem příznivcem Českého rozhlasu a jeho pestrého vysílání. Následující text si proto neklade za cíl tuto instituci destruovat. Zdaleka nejsem nepřítelem veřejnoprávního média, to doslova a do písmene chraň bůh. Jsem však kritikem způsobu, jakým je v některých ohledech provozováno.

Začínat text sérií fundamentálních otázek asi není nejliterárnější začátek, nicméně je to pro analýzu nezbytné. Potřebujeme novináře? Rozhodně ano, pouzí influenceři v digitálním prostoru zkrátka nestačí. Potřebujeme nezávislá média? Možná, ale v jakém slova smyslu nezávislost vlastně definujeme? Proč nechceme opětovný návrat stranických médií? A neexistují tak trochu dodnes, ačkoliv mají v hlavičce hrdě uvedeno slovo „nezávislé“?

Pro ilustraci předkládám myšlenkový experiment – proč by nám vadilo, aby k rozhlasovému mikrofonu zasedly den po dni tyto osobnosti:

- v pondělí Michael Žantovský,

- v úterý Petr Žantovský,

- ve středu Petra Procházková,

- ve čtvrtek Lenka Procházková,

- v pátek Petros Michopulos,

- v sobotu Thomas Kulidakis?

• 
  

Opravdu je správné zde uplatňovat ono okřídlené „pět minut Hitler a pět minut Žid“? A z hlediska analýzy diskurzu – kdo je potom kým? Neexistuje náhodou jasně vyprofilovaná mediální elita, která se stává fakticky nekritizovatelnou, protože každá kritika je okamžitě chápána jako útok na ně samotné a implicitně i proti demokracii?

O samotném pojmu „veřejnoprávní“

Pojem „veřejnoprávní“ označuje instituce a vztahy založené na veřejném právu a na plnění veřejného zájmu. V oblasti médií se po druhé světové válce v západní Evropě prosadil model veřejné služby jako reakce na zkušenost se zneužitím rozhlasu a médií totalitní mocí. V Německu měl tento přístup jasný význam: zabránit tomu, aby se média znovu stala snadno ovladatelným nástrojem politiky.

Myšlenkově tento model souvisí se širší poválečnou debatou o demokracii, veřejné sféře a roli médií. Jürgen Habermas výrazně ovlivnil teoretické uvažování o veřejné sféře, nebyl však zakladatelem veřejnoprávního vysílání. V československém prostředí se po roce 1989 a zejména v roce 1991 začal uplatňovat princip veřejné služby médií s ambicí oddělit rozhlas a televizi od přímé státní kontroly.

S tím souvisí i termín „koncesionářský poplatek“. Jeho kořeny v českých zemích sahají do 20. let 20. století, tedy ne do roku 1933, jak se někdy uvádí. Rozhlasové vysílání v Československu začalo v roce 1923 a jeho financování se postupně opíralo i o poplatky a státní regulaci. V té době bylo vlastnictví rozhlasového přijímače spojeno s povinností mít příslušné oprávnění a platit poplatek; kontroly existovaly a systém se skutečně vymáhal, i když se jeho podoba v čase měnila.

Financování v Evropě

Jen pro kontextualizaci stručná a přehledná tabulka formátů financování veřejnoprávních médií v Evropě (jde opravdu jen o základní nástřel a podnět k dalším úvahám, nekladu si nárok na absolutní přesnost). Zde vidíme, jak pestrá a vlastně nejednotná je situace v Evropské unii:

Model financování	Vybrané státy Evropy	Specifika
Koncesionářské poplatky / poplatky od domácností	Česká republika, Německo, Velká Británie, Rakousko	V Německu i Rakousku je platba vázána na domácnost, nikoli na skutečné sledování vysílání nebo vlastnictví přijímače.
Financování ze státního rozpočtu	Slovensko, Maďarsko, Španělsko, Dánsko	Na Slovensku je financování navázáno na HDP; v Dánsku a Španělsku jde o rozpočtový model doplněný o další institucionální pravidla.
Daňově vázaný nebo smíšený model	Francie, případně další země podle konkrétní úpravy	Francie zrušila poplatky a financování vázala na výnosy z DPH; nejde tedy o klasický poplatkový systém.

O co vlastně u veřejnoprávního vysílání primárně jde? Nejdůležitějším bodem celého zákona o Českém rozhlase, a to jak z hlediska posluchače, tak tvůrce, je bezpochyby § 2. V něm se skrývá esence veřejné služby, kterou bych shrnout do několika souvětí:

Český rozhlas poskytuje službu veřejnosti tím, že tvoří a šíří rozmanité programy za účelem naplnění demokratických a kulturních potřeb společnosti, přičemž prioritou je zachování nezbytné mediální plurality. Jeho stěžejním úkolem je zprostředkovávat objektivní, ověřené a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů občana. Současně musí kultivovat právní vědomí obyvatel a nabízet vyvážené pořady pro naprosto všechny skupiny společnosti s respektem k jejich náboženské víře, etniku, politickému či filozofickému přesvědčení tak, aby posiloval vzájemné porozumění, toleranci a celkovou soudržnost národa.

Zákon o ČT a ČRo je, podle mého názoru, napsaný dobře, ba dokonce velmi dobře. Není to však náhodou tak, že jednoduše není dodržován? Aneb nápad a snaha byly skvělé, ale dopadlo to jako vždycky.

Kladu si na stůl empirická podezření: neexistuje náhodou blacklist určitých hostů? Nebyli v minulosti trestáni editoři za pozvání takzvané „závadové“ osoby do vysílání? Nejsou náhodou v archivu záznamy rozhovorů, které byly náhle technicky nebo moderátorsky ukončeny v okamžiku, kdy host zahájil šíření „závadového“ či nesprávného narativu? To jsou otázky, na které by měla umět veřejná instituce transparentně odpovědět. A znovu připomínám – je velmi důležité nevidět za veřejnoprávní službou pouze politiku a nehodnotit vysílání jen skrze pořady o politicích a o politice.

Financování a výběru poplatků

V současné době se vede ostrá politická diskuze o formě financování našich médií veřejné služby, tedy těch tak zvaných veřejnoprávních. Vidím následující rozpor:

zastánci poplatků tvrdí, že brání ovlivnění politiky. Pozor ale na logický klam. Kdo volí členy do Rady Českého rozhlasu? Politici. Kdo volí generálního ředitele a jeho užší tým? Radní, volení politiky. Kdo určuje samotnou výši koncesionářských poplatků? Opět politici. A toto je klíčové. Výši koncesionářských poplatků určují politici. Pokud se politická reprezentace rozhodne, může měnit výši koncesionářských poplatků klidně každý rok. Prakticky je to pochopitelně jen málo pravděpodobné, nicméně technicky velmi snadné. Z toho plyne skutečnost, že samotná existence koncesionářských poplatků, právě pro možnost jejich změny formou prosté novely zákona, není a priori nástrojem jistoty předvídatelnosti příštích příjmů veřejnoprávní instituce.

Já se tedy ptám: Pokud nám tato úroveň propojení s politiky nevadí, proč by nám mělo vadit určení částky těmi stejnými politiky přímo ze státního rozpočtu? Z analytického hlediska si obě situace de facto do značné míry mohou být rovny.

Podívejme se i na ekonomický model z pohledu firemní správy financí. Tím, že se platí poplatek nejen za firmu jako celek, ale u mnoha firem také za každého zaměstnance (ačkoliv ten se v pracovní době na ČT většinou nedívá, a ukažte mi firmu, kde by celoplošně hrál ČRo), nestala se z koncesionářského poplatku už obyčejná daň? Proč do toho zatahovat firmy, když v nich pracují zaměstnanci, kteří jsou již platiči tohoto poplatku ze svých vlastních domácností?

Pokud bych měl hlasovat pro zachování koncesionářských poplatků, multikriteriálně bych uvažoval o těchto variantách, které mi přijdou nepoměrně přiměřenější:

1. Jeden poplatek za domácnost a plošně jeden poplatek za firmu.

2. Jeden koncesionářský poplatek na občana (každý občan od 15 let věku do smrti).

3. Jeden poplatek za každého Čecha (od narození do smrti, zohledňující plošnost mediální výchovy).

Ačkoliv jsem detailní matematický propočet pro tyto modely nedělal a přesný ekonomický dopad by vyžadoval hlubší studii, jsem si jist, že hospodařit lze vždy jak s více penězi, tak naopak – i s menším objemem. A jde to, to mi věřte.

Je také naprosto relevantní ptát se, zda je opravdu hospodárné, aby si ČT a ČRo zcela samostatně administrovaly tyto poplatky. Nepotvrzené zdroje uvádí, že náklady na správu výběru mohou činit kolem 2,5 % z celkové vybrané částky. Opravdu se v obou organizacích musí tímto byrokratickým procesem živit samostatné dedikované týmy?

Role posluchače

Pro nás posluchače je celá situace možná podstatně jednodušší. Podle mého názoru existují de facto tři druhy posluchačů:

1. Posluchači, kteří jsou zastánci skutečné názorové plurality.

2. Posluchači, kteří jsou zastánci úzké „polemiky souhlasících“ a vyhledávají potvrzení svého vlastního vidění světa.

3. Posluchači, kteří čistou politiku a proklamované hodnoty v rozhlase vůbec nevyhledávají.

Každý z nás se jistě poměrně snadno zařadí do té či oné skupiny, do toho či onoho archetypu. Ať už ale hodnotově patříte tam, nebo jinam, neměli bychom my všichni mít na paměti ten naprosto nejvyšší zájem? A tím je skutečná, nezpochybnitelná svoboda vyznání.

David Klíma, červen 2026

 

Rádio EDU: osvěžení v našem rozhlasovém éteru (David Klíma)

 Jako milovník rozhlasových vln a rozhlasových stanic především se vždy raduji, když vznikne nová stanice. Rádio EDU (https://www.eduradio.cz/edu-radio/) – nová rozhlasová stanice od dubna 2026 – je přesně takovým případem. S radostí jsem přivítal její vznik, protože každý podobný edukativní projekt v komerčním prostoru má nesmírný smysl.

Z hlediska historie a současnosti vznikla myšlenka na spuštění vzdělávací rozhlasové stanice v roce 2024, přičemž samotná provozní společnost EDU Rádio s.r.o. byla založena v červnu 2025. Následně v září téhož roku získal projekt od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání licenci pro digitální pozemní vysílání DAB+ s platností na osm let. Oficiální zahájení vysílání proběhlo 1. dubna 2026. Pokud jde o lokaci, stanice aktuálně vysílá v pilotním režimu s pokrytím Prahy a Středočeského kraje prostřednictvím sítě operátora RTI cz a zároveň je šířena po internetu. Obsahová koncepce je na tuzemském trhu unikátní, neboť kombinuje dvacetiminutové vzdělávací bloky, přednášky z oborů ekonomiky či práva, a moderované debaty určené primárně studentům středních a vysokých škol. Plány do budoucna pak zahrnují záměr postupného rozšiřování digitálního pokrytí do dalších regionů a vytvoření stabilní komunity posluchačů, kterým rádio nabídne plnohodnotné celoživotní vzdělávání.

I přes výborný dojem z programových tezí musím uvést tato fakta: v prvním měsíci vysílání nefungoval na domácí stránce stream. Jedná se o pochopitelný technický nedostatek u nového média, stanice na to byla upozorněna a přislíbila opravu.

Při obsahové analýze samotného vysílání jsem narazil na jeden paradox. Nerozumím tomu, proč moderátor mluví hovorovou češtinou, pokud se má jednat o stanici, která má vzdělávat posluchače. Ale nechci působit jako fanatický zastánce spisovné češtiny, už proto, že tato je ve společnosti používána opravdu jen výjimečně. Současný jazyk se dynamicky vyvíjí a hovorovější tón může být vědomým krokem, jak se více přiblížit mladší cílové skupině.

Po stránce dramaturgie pak jednoznačně chválím hudební mix, který vskutku neobsahuje jen či především již milionkrát ohrané odrhovačky populární hudby, kterým se vznešeně říká hity. Hudební vkus redakce vytváří ideální podkres pro mluvené slovo a nevnucuje se.

A výhrou jistě bude, i kdyby stanice měla nejvyšší poslechovost od března do května, zatímco po zbytek roku by posluchačsky skomírala. Pokud jde o vzdělání, nelze očekávat celoroční zájem. Kdo z nás se připravoval poctivě kontinuálně celoročně, a kdo těsně před termínem? Tak vidíte.

Na závěr chci vyjádřit radost ze vzniku stanice tohoto druhu a popřát mnoho úspěchů, inzerentů, ale především spokojených posluchačů. Bude mi potěšením sledovat, jak se Rádio EDU v českém éteru etabluje.

David Klíma, duben 2026

Jak jsem se dostal k poslechu Českého rozhlasu (Jan Svoboda)

Hudba mě provázela již od dětských let, kdy jsem s babičkou jako malý poslouchal televizní stanici TV Šlágr, kde vysílají především dechovou a lidovou hudbu. Skrze televizi Šlágr jsem si velice oblíbil hudební skupinu Veselá trojka, jejíž písničky znám stále nazpaměť. Jednu dobu jsem neposlouchal nic jiného, jenom písničky tohoto žánru. Po nějaké době jsem začal poslouchat českou hudbu (Hana Zagorová, Dalibor Janda, aj.). Toto mi zůstalo do dnešních dní. 

První rádiová stanice, kterou jsme na rádiu poslouchali, byla Evropa 2, která vysílá na frekvenci 105,5 FM – tato stanice hraje především moderní hudbu, rap a hiphop. Tuto stanici jsme poslouchali především v ranních hodinách, kdy ve vysílání běžela a dodnes běží Ranní show s Leošem Marešem, Zorkou Hejdovou a Patrikem Hezuckým. Po této stanici jsme přeladili na dnes již neexistující rádio – Hitradio Magic Brno, které vysílalo na frekvencích 99,0 FM (dnes na této frekvenci vysílá Hitradio City Brno). Hitrádio Magic Brno vysílalo převážně moderní písničky. Známé hity z 80. a 90. let a českou hudbu. Co se týče nynějšího Hitradia City Brno, tak to neposlouchám vůbec, stejně jako jiné stanice Hitrádií (Hitrádio Vysočina, Hitrádio Orion, apod.). Po Hitrádiu Magic Brno jsme přeladili na brněnské Rádio Krokodýl vysílající na frekvenci 103 FM. Tato stanice je zaměřena na moderní písničky, a největší hity z 80. a 90. let. Byl jsem se i podívat ve studiu rádia Krokodýl, jelikož mi to moje mamka dala jako vánoční dárek, právě exkurzi do studia. Rádio Krokodýl moje mamka poslouchá občas, když vaří a je doma sama beze mě, jelikož já Krokodýla moc nemusím. Po Krokodýlu jsme poslouchali často další brněnskou rádiovou stanici, dnes již neexistující Rádio Petrov, které vysílalo na frekvenci 103,4 FM. Petrov byl zaměřený na hity z 80. a 90. let, a občas i české písničky. Rádio Petrov skončilo a na jeho frekvence 103,4 FM a řadu dalších frekvencí bylo podle výsledků poslechovosti rádií zařazeno nejposlouchanější české rádio Rádio Blaník. Blaník je moje oblíbená rádiová stanice zaměřená především na české písničky, ale i známé zahraniční hity. Na Blaníku mám kamaráda Vlastu Suka, který vysílá především o víkendu ráno a večer. Nejraději mám jeho vysílání, jelikož mi vždy zlepší náladu svým hlasem a super písničkami. Blaník poslouchám také v práci na nočních směnách vždy od půlnoci do čtvrté hodiny ranní, jelikož v tomto čase hrají pouze české a slovenské písničky. Další stanice, kterou rád poslouchám, je Frekvence 1, která hraje české i zahraniční písničky lepšího žánru. Tato stanice vysílá na frekvenci 104,5 FM. Poslouchám ji převážně večer od 18 hod v práci i doma u PC při ježdění s kamiony. Další stanicí, kterou si občas poslechnu pouze přes internet, je Rádio Bonton. Rádio Bonton je soukromá stanice, která vysílá pouze pár dnů v týdnu a v různý čas hraje známé zahraniční hity, ale i ty české. 

Ke stanicím Českého rozhlasu mne přivedla babička, která poslouchá pouze ČRo Brno, který vysílá na frekvenci 93,0 FM. Tato stanice hraje pouze české písničky a je zaměřena na mluvené slovo, které moc nemusím, tudíž z toho lze vyvodit, že neposlouchám stanici ČRo Plus a ČRo Radiožurnál, stanice ČRo Brno mě moc neoslovila, ať už vysílanými pořady či mluveným slovem. Tato stanice mě neoslovila ani pořadem Morava krásná zem, či Blahopřání s písničkou, jelikož písničky, co v těchto pořadech hrají posluchačům, mají předem dané a nachystané, čímž pádem vám nikdy nezahrají písničku, kterou chcete vy, ale nýbrž tu, co mají v play listu připravenou, což si myslím, že by takto být nemělo, jelikož jsou to pořady, kde by měli hrát to, co chtějí posluchači slyšet, a ne to, co jim někdo nachystá do play listu. Toto mě přijde hodně nefér vůči posluchačům. 

Moji nejoblíbenější stanicí Českého rozhlasu je ČRo Region Vysočina, na který jsem narazil prostřednictvím Davida Klímy, za což mu patří velký dík. Poprvé jsem si tuto stanici naladil v práci na denní směně přes internet. Stanici možno poslouchat i na FM frekvenci 87,9 FM. Na této stanici se mi líbí program od rána až do večera do 18 hod. Hrají české a známé zahraniční písničky – krásně namixováno v play listu. K tomu každý den od pondělí do pátku vždy po 11. hod zajímavé povídání se zajímavými hosty, po 10. hod od pondělí do pátku má oblíbená rubrika Příběhy z Vysočiny. Mé dva nejoblíbenější pořady ČRo Vysočiny jsou Písničky pro Vysočinu a Dechovky pro Vysočinu. Písničky pro Vysočinu se vysílají každý den od pondělí do neděle od 12 do 13 hod. Hodina písniček na přáni – písničky jsou opravdu na přání, ne jako na ČRo Brno, kde hrají, to co mají nachystáno, což mi přijde jako super věc, koneckonců je to pořad hlavně pro posluchače a o tom, co posluchači chtějí slyšet za písničky, případně je posílat svým blízkým. Pořad Dechovky pro Vysočinu se vysílá každý den (Po – Ne), jsou to dechovky na přání. Tento pořad poslouchám pravidelně, někdy živě ve vysílání (jsem častým volajícím), a pokud nemohu poslouchat živě, tak hodně využívám aplikaci MůjRozhlas, kde je k dispozici archiv pořadů ČRo všech regionálních stanic. 

Já aplikaci MůjRozhlas využívám hlavně v práci na denní směně a kdekoli, když někam cestuji. Poslouchám přes ni ze záznamu Dechovky pro Vysočinu a ukládám si moje vstupy i s písničkami, když se mi podaří se do Dechovek dovolat. Poslouchám i živé vysílání ČRo Vysočina. 

Jan Svoboda, Brno, podzim 2025

 

Pičování na Rádiu Prostor (David Klíma)

Po čase se vracím k reflexi vysílání rozhlasové stanice Rádio Prostor. Proč? Protože se opět změnilo jeho vysílací schéma, a to je pro mě důvod se na pár hodin a dnů zaposlouchat do dané stanice a zjistit, co na to říkám, jak se mi změna líbí, co bych na ni ocenil a naopak, co mě na změně mrzí. A vy si to nyní můžete, samozřejmě zcela dobrovolně, přečíst a nahlédnout tak, opět, maličko do mé hlavy. Stojí vám to za to? Ano? Tak začínáme.

O předchozích změnách na Rádiu Prostor, včetně podrobného laického rozboru jeho úplně prvního dne vysílání, jsem v Klubu rozhlasové analytické publicistiky psal vícekrát (např. zde). Posledně jsem poměrně negativně hodnotil skutečnost, že se Rádio Prostor stalo čistě podcastovým rádiem. Prostě to není můj šálek kávy. Stanici jsem přestal zcela poslouchat. Zcela, tedy beze zbytku. Ani omylem jsem si ji nenaladil, ani jsem po ní netoužil, přestala mě zcela zajímat.

O to s větším nadšením jsem přijal informaci o návratu proudového vysílání, které v současné době je vyráběno ve všední dny od šesté do dvanácté ranní, resp. dopolední, a poté odpoledne a večer v čase mezi šestnáctou a devatenáctou hodinou. Z toho plyne, že podcastová část se smrskla na časy mezi dvanáctou a šestnáctou, a mezi devatenáctou a koncem vysílání před půlnocí.

Co napsat o těchto proudových blocích, tedy o ranně dopoledním, a odpoledně večerním vysílání hudby a reportáží, úryvků z různých pořadů, úryvků z rozhovorů, anotací na pořady, čtení zpráv, a dalších obsahově různorodých vstupů moderátorů? Je to dobré, líbí se mi to. Vlastně se to podobá ČRo 1 Radiožurnálu, ale to není na škodu, oboustranně. Ostatně, co chcete vymyslet jiného, když chcete vysílat tento koncept? Takže za mě velmi vítám tuto změnu a Rádio Prostor opět občas ladím v době proudového vysílání.

Hudební složka je z části podobná písním typu Radiožurnálu, doplněná sem tam rockem nebo takovou hudbou ostřejší, což lze jistě kvitovat. Hudební výběr je stejně individuální a nevděčný, jako jsou chutě, vůně a barvocit.

Z hlediska čistě společensko-politického obsahu bych ocenil, že Rádio Prostor dává prostor osobnostem, které dříve pravidelně vystupovaly v Českém rozhlase, ale pro své dnešní narativy, které šíří, tam již nejsou vítání. Dá se tedy možná nadneseně napsat, že Rádio Prostor je do jisté míry jemným myšlenkovým protipólem ČRo Plus a ČRo Rádia Wave. Tím je de facto zajištěna ona některými chtěná názorová pluralita. Neděje se tak na vlnách Českého rozhlasu, ale díky Rádiu Prostor v celém rozhlasovém éteru.

Je čtvrtek 17. října 2024. Dal jsem šanci i podcastům. Když už jsem se rozhodl, že napíši tento text, ať slyším vysílání po celý den jako celek.

Jako první jsem vyslechl pořad (podcast) Porada Echa (odkaz), ve které byl hostem Jiří Čunek a mluvilo se o KDU-ČSL, o politice, o všem, co s dnešní lidovou stranou souvisí a to nejen s ohledem na víkendový stranický volební sjezd, ale také v souvislosti s angažmá ve vládním půdorysu Petra Fialy. Pořad se mi ze dvou třetin líbil, nebyl veden agresivně, host měl dost prostoru se vyjádřit, komentovat, sdělovat své myšlenky. Čemu jsem však nerozuměl, je množství moderátorů na jednoho hosta, zde byli čtyři. Což samo sebou vede k tomu, s ohledem na skutečnost, že se každý novinář chce prosadit, že si skáčou do řeči. A to se také vydatně dělo. Nelíbí se mi skákání do řeči obecně, o to více v rádiu. Jako druhou skutečnost, kterou jsem však možná jen nepochopil, byla jistá pejorativní nitka, kterou šlo po několik minut v druhé polovině pořadu zaznamenat v souvislosti s „válkou“, která svým způsobem je právě novináři podporována, mezi městem (rozuměj Prahou) a venkovem (rozuměj a priori Moravou). Nicméně, jak se říká, proti gustu … a pokud to zvedne poslechovost, účel světí prostředky.

Jako druhý jsem si vyslechl pořad (podcast) Med & Peří (odkaz), dnes na téma a s názvem „Woke“. Pořad (podcast) připravují a hovoří (diskutují) v něm pánové Bořek Slezáček a David Shorf. Téma je mi velmi blízké, zajímám se o woke tematiku, proto jsem si v tento čas udělal na pořad prostor, abych jej mohl v klidu poslouchat a promýšlet, co v něm uslyším. Jako pozitivní oceňuji dialog, kdy jeden z hlasů hovořil spíše pro podporu woke narativů, druhý byl mírně proti. Který z pánů byl ten a který onen, neumím napsat, neboť tyto pány neznám, tím pádem jsem nedokázal podle hlasu poznat, kdo zrovna hovořil. Co se mi nelíbilo, bylo opět občasné skákání do řeči. Co však považuji za poněkud dramatičtější a znatelně méně akceptovatelné, aspoň pro mě jako posluchače, je skutečnost, že ve všední den v čase mezi třináctou a čtrnáctou hodinou zní z vln Rádia Prostor slova jako piča, sere, prdel, hajzl, vole, chcát, jebat. Když budu chtít vložit tento text, tuto reflexi vysílání, na sociální sítě, může se stát, že mi to sociální síť pro vulgarismy v textu obsažené odmítne zveřejnit, smaže, a můj účet může být až zablokován.

Je skutečně naprosto v pořádku, aby tato slova a jejich tvary byly součástí vysílání rozhlasové stanice Rádia Prostor? Možná se pletu, možná byla změna zákona, možná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) nemá důvod se zabývat Rádiem Prostor. Jedna skutečnost je však platná vždy: není-li žalobce, není soudce.

Jako třetí jsem si poslechl pořad (podcast) a to Hrot Pavla Štrunce (odkaz). Pořad (podcast) se mi líbil, byl veden klidně, věcně, bez nátlaku na obou stranách. Vydařený pořad. Opět obsahoval vulgarismus, ale oproti tomu, co zaznělo v předchozí vysílací hodině, to byl jen slabý čajíček, který možná běžný posluchač ani nepostřehne.

Na závěr jsem si poslechl poslední v tento den vysílaný pořad (podcast) Prostor pro dva (odkaz). Moderoval Marek Stoniš, hostem byl Mikuláš Ferjenčík z České pirátské strany. Tématem byla digitalizace stavebního řízení, nedávný odchod strany z vládního půdorysu, a další témata. Marek Stoniš jako moderátor vedl debatu v klidu, bezkonfliktně, bez útoků, bez neustálého omílání správných narativů tak dlouho, než host buď ze studia odejde, nebo se rozčílí, nebo konečně odpoví tak, jak moderátor a narativ správných názorů očekává, tak jak to můžeme občas zaznamenat v některých jiných pořadech některých jiných rozhlasových stanic. Prostor pro dva s Markem Stonišem tedy hodnotím kladně.

Po předchozích odstavcích mi věřím čtenář dovolí, abych stanici Rádio Prostor vyčetl silné vulgarismy, které z něj zní, a abych zůstal i nadále neposluchačem jeho podcastového vysílání. Co však oceňuji, je návrat proudového vysílání, které si zase za pár dní na nějaký čas naladím a budu poslouchat.

Zkuste i vy si naladit a poslechnout Rádio Prostor. Nebo raději ne?

David Klíma, říjen 2024

 

Konec Rádia Prostor. A nebo opravdový začátek a historický krok? (David Klíma)

Rádio Prostor, bývalé Rádio Zet, se dramaticky v první třetině roku 2024 změnilo. O prvním dnu vysílání Rádia Prostor jsem si dovolil napsat krátký text, který snad detailně popisuje první minuty vysílání a najdete ho zde. Chystal jsem se reflektovat více ty dva rozhovory, které byly vysílány, ale pro opakované odkládání jsem to již nestihl. Předešla mě změna koncepce této rozhlasové stanice vysílající v běžném pásmu velmi krátkých vln (VKV) frekvenční modulací (FM).

Když jsem se rozhodl napsat tento text, pátral jsem v hlavě, kdy jsem tuto změnu zaznamenal. Domníval jsem se, že se tak stalo koncem února 2024. Sympatizant Klubu rozhlasové analytické publicistiky (KRAP) pan Tomáš Němec mi situaci ulehčil svým narativním textem o stejném tématu. Jeho pěkný článek si přečtěte zde. Pan Němec ve svém obsahem bohatém příspěvku uvádí: „4. března změnilo Rádio Prostor svou charakteristiku. Stalo se prvním podcastovým rádiem v Čechách a na Moravě.“ Tak tedy nikoliv konec února, ale začátek března. Rok 2024 jsem trefil dobře.

Pozitivní úhel pohledu nabízí p. Tomáš Němec. Ano, vlastně s ním souhlasím.

Nabídnu svůj niterný a zcela sobecký pohled, ostatně, jak je mým neblaze známým zvykem.

První „pořad“, tedy převzatý podcast z internetu, který jsem si pustil, nikoliv cíleně, ale proto, že jsem zrovna dostal chuť na poslech rádia, byly Kecy a politika Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose. Při poslechu prvních minut jsem si připadal jako když sedím v hostinci a poslouchám rozhovor dvou štamgastů u vedlejšího stolu. Déle jak pět minut jsem to nevydržel a rozhlasový přijímač jsem vypnul, a v internetovém rádiu si naladil rozhlasovou stanici Rádio Povídka, kde právě běžela jedna z mnoha Čapkových povídek.

Poté jsem si prostudoval programové schéma. Položku po položce. Zjistil jsem, že žádný vysílaný / přebíraný podcast jsem nikdy v životě neslyšel, a že toto je tedy ideální příležitost tyto podcasty poznat. Zatím jsem odrazen těmi pěti minutami hostinské řeči, jak jsem uvedl v předchozím odstavci.

Je jen škoda, že marketing Rádia Prostor je prakticky nulový a že seriózní média nepodporují zvýšení dosahu této stanice. Chtějí tím seriózní média něco naznačit nebo říci? Ony se jinak vzájemně doplňují a podporují. Zde tedy se buď nejedná o dostatečně seriózní a názorově hodnotově ukotvené rádio, nebo je v tom samozřejmě něco jiného.

Ať tak či jinak, Rádio Prostor ve mě ztratilo občasného posluchače. K současné koncepci jsem ještě nezestárnul a možná nedospěl.

Co však hodnotím jen a jen kladně, je bytí průkopníkem v obsahu a koncepci, a toto české prvenství rád a s radostí Rádiu Prostor přiznávám a tleskám mu!

Jsem si jistý, že se nejedná jen o prvenství české, protože na Slovensku ani v Rakousku takové druhé rádio neznám. Tím samozřejmě nepíši, že neexistuje, jen, že jej neznám. Pokud existuje, budu rád, když mě opravíte, a to například na diskuzním fóru KRAPu – zde.

David Klíma, březen 2024

Oslavný den 25 let vysílání Rádia Impuls se opravdu tolik nepovedl? (David Klíma)

Začínat text výčtem negativ nebo sdělením, že něco není tak, jak se očekává, asi není nejliterárnější začátek, nicméně pokud si tento text nedává za cíl takovým být, snad to lze maličko akceptovat. Co tedy negativního hned v prvním odstavci sděluji? Samozřejmě se to ihned dočtete, neboť chození kolem horké kaše a mlžení není můj styl. Vlastně ani nikdy nebyl. Pojďme si tedy něco říci o události, která rozhodně nemá nic společného s analytickou publicistikou, jen maličko s publicistikou, ani omylem to není nic, co by šlo a priori do hloubky, nebo snad mělo zaujmout ty z nás, kteří jsme nároční na poslech, a lhostejno, identifikujeme-li se jako ženy nebo muži.

Chci napsat pár vět o tom, co mě potěšilo, zaujalo, a také o tom, co mi bylo líto, na vysílání dne 23. února 2024 na rozhlasové stanici Rádio Impuls, která ten den slavila 25 let své existence.

Tak jako asi všichni v KRAPu i já si pamatuji na KOPRETINOVÉ RÁDIO FREKVENCE 1, a když si nyní Frekvenci 1 poslechnu, mohu jen s povzdechem zavzpomínat na opravdu pestrý program, který tato stanice vyráběla kdysi. To neplatí pro již zmíněné Rádio Impuls. Až na malé drobnosti je jeho program stejný již 25 let.

Před 23. únorem roku 1999, kdy se poprvé ozvalo Rádio Impuls zprávami a písní od Vl. Mišíka Variace na renesanční téma, vysílalo na těchto vlnách Rádio Alfa. Obsahem prakticky totožné s dnešním Impulsem. Dokonce i mnoho pracovnic a pracovníků jen „vyměnilo kabát“.

Impuls přinesl, do té doby nevídaný, formát poměrně velkého zastoupení české hudby a v noci hrál jen česky. Nyní si již nemohu vybavit, jestli noční vysílání složené z humorných scének bylo na Rádiu Alfa a na Impulsu již byla jen česká muzika, nebo humorné scénky byly i na Impulsu. Pro účely tohoto textu to však není příliš důležité. Vlastně vůbec.

Vysílání a formát Impulsu byl velkou inšpirací mimo jiné i pro zesnulého kapelníka báječné skupiny Citron, pana doktora Radima Pařízka, jinak také soukromého podnikatele v médiích a majitele nahrávacího studia, který založil Rádio Čas. To si prošlo svým vývojem, a dnešní formát, aspoň podle slov Ládi Křížka (populárního zpěváka skupin Vitacit, Kreyson, Damiens, a samozřejmě Citron), pan doktor Pařízek „okopíroval“ právě od Impulsu. A že je to formát úspěšný, lze snadno vidět ve statistikách poslechovosti Impulsu, Času, a dnes v tomto směru asi nejviditelnějším Rádiu Blaník.

Po tomto úvodu pojďme nyní rozebrat onen slavný den, kdy jsme si připomněli zavedení signálu Rádia Impuls. Dvacátého třetího února roku devatenáctistého devadesátého devátého to začalo, a téhož dne o dvacet pět let později, v roce dvou tisícím dvacátém čtvrtém, se to udatně slavilo.

Bylo inzerováno, že ten den budou znít původní znělky z roku 1999, že moderátoři budou v dobovém oblečení, že přijdou zajímaví hosté.

Co z toho nakonec bylo?

NEGATIVA:

Tak především jsem byl velmi zklamaný z těch znělek. Zazněly za celý den sotva tři čtyři. Celý den pouštěli vytrvale dvě. Tedy sluchový zážitek spočívající v připomenutí si mnoha znělek se nekonal.

Ověřit si oblečení moderátorů nebylo možné, neboť kamerový on-line přenos ze studia ten den na webové stránce stanice nebyl dostupný. Tedy opět se zážitek nekonal.

Další zklamání byla hned pátá hodina ranní, kdy to vše startovalo. Možná jen já jsem si naivně myslel, že začnou po zprávách stylově, no spíš historicky, tedy písní od Vl. Mišíka, jako tehdy. Nic nebylo. Burácel Kabát a poté se předvedla Abba.

Slíbené dobové zpravodajství byly asi 20vteřinové zvuky puštěné snad párkrát za ten celý den. No čekal jsem poněkud hutnější dávku.

A reportáže? Staré reportáže? Neslyšel jsem ani jednu jedinou. Jen jsem možná mezi pátou ranní a čtvrtou odpolední špatně poslouchal. Ale já? Že já bych špatně poslouchal? Inu možné je vše, ačkoliv sám tomuto svému narativu nevěřím. Rozhlasový přijímač jsem všude nosil s sebou, aby mi nic neuniklo. I tam, však vy víte kam.

POZITIVA:

Tak především oceňuji rozhovory s hosty. Simona Stašová (o Pelíškách), Aleš Lehký (o Luneticu), Láďa Křížek (o životě a díle), a Holki (ty s velkým H a měkkým i).

Ladislav Křížek byl opravdu svůj, tak jak ho známe. My co ho známe. Jen zestárl. Jako my.

Mluvil hodně o hlubších smyslech a souvislostech života, o vztazích, snad chvílemi to působilo až ezotericky. Ze svého pohledu hodnotím tento úsek vysílání jako velmi povedený a přínosný. Troufám si napsat s plnou vážností, že by jej nezavrhli ani nároční posluchači Českého rozhlasu 6. Fakt.

To nemohu vůbec říct, ba ani napsat, o úseku se Simonou Stašovou. Moderátor bez výhrad, avšak ten typický mentální a rétorický výkon zástupce uvědomělé kulturní fronty dosud neumím ocenit. Snad až budu starší. Rozbor filmu Pelíšky a komunistické minulosti mnohých z nás v podání Simony Stašové bylo potřeba prostě slyšet, a asi každý podle svého politicko kulturního profilu ho buď ocení nebo nad ním pozvedne obočí. Nicméně rozhovor jinak dobře postavený, milý, příjemný, nevtíravý, nekonfliktní. Však proč u témat už tak potenciálně kontroverzních ještě přitápět pod kotlem, že ano?

Aleš Lehký promluvil o dosud působící skupině Lunetic. Však kdo z nás nebyl na jejích koncertě, ať hodí kamenem. Aspoň my čtyřicátníci. Kdo kdy slyšel projevy ostatních členů kapely Lunetic, asi si chvílemi něco pomyslel, ale zde byl vybrán Aleš, který pracuje v rádiu a v televizi, a tak je vymluvený a na jeho projevu to bylo znát. Mělo to hlavu a patu, prostě umí mluvit. I když skupina Lunetic v podstatě není žádný zpěvácký zážitek a o hudební složce ani nemluvě, je to prostě legenda, která je dobře, že stále existuje, a že aspoň jeden z nich umí mluvit do rádia.

Co napsat o posledním hostu, o Holkách? Vše bude málo a zároveň moc. Tak jako je pro generaci našich rodičů nesmrtelná Jiřina Bohdalová (matka Simony Stašové) – ono se však zdá, že Jiřina je nejen obrazně, ale i skutečně nesmrtelná, a to nejen jako ona pověstná teta, protože v den psaní tohoto textu je jí 92 let a je to pouze jeden jediný rok, co už není divadelně aktivní – tak jako pro generaci našich rodičů je nesmrtelná Jiřina, tak pro nás čtyřicátníky, především tedy ty z nás, kteří se identifikujeme jako muži, je prostě nesmrtelná skupina Holki. A řekněme si, že holky z Holek nám opravdu zrají jako víno. Jasně, ty tři, které to spolu pořád dál pečou. A tak vypadal i ten rozhovor. Byl svěží, plný humoru, radosti, pohody, nadšení pro legraci, zábavu, ale i odpovědnosti a ochoty si přiznat, že svět není růžový. Tento rozhovor, který byl vyvrcholením ranního vysílání, se opravdu povedl. Když se povede moderátor i host, povede se i rozhovor.

Závěr

Docela rozumím vaší výtce, proč píši o soukromém rádiu, které není ani analytické, ani nevyrábí náročnou publicistiku, hraje tam hudba (sic!), a vlastnil ho jeden známý občan. Důvod je prostý. Ta stanice je zde čtvrt století s námi, ač si to možná nechceme přiznat, známe ji aspoň maličko skoro všichni, je to jedna z nejposlouchanějších stanic v ČR, ale především, nebojme se si občas poslechnout i něco jiného, než Vltavu nebo Plus. Bude-li Český rozhlas vyrábět kvalitní produkty, nemusíme se o něco takového, jako je soukromé Rádio Impuls, třeba dalších 25 let zajímat.

David Klíma, únor 2024

Příští setkání jádra:

17/3/2024 (on-line)

14/4/2024 (on-line)

19/5/2024 (on-line)

15/6/2024 (on-line)

(termíny mohou být aktuálně změněny)

Jádra se může po předchozí domluvě zúčastnit každý člen klubu. 

Účast na jádru je možná také prostřednictvím prostředků výpočetní techniky.

V případě vašeho zájmu stačí zavolat na klubový záznamník 608 708 714 nebo napsat e-mail koordinátorovi davkli (at) post.cz.

608 708 714 KLUBOVÝ ZÁZNAMNÍK

 Klubový telefonní záznamník je pro vás opět v provozu.

A tak nám můžete velmi snadno zavolat a namluvit vzkaz. Nebo hned několik vzkazů. 

Pokud vše funguje, záznamník zaznamená až 5 minut vaše hovoru.

Každé zprávě se budeme věnovat na nejbližším jaderném setkání klubu. 

Děkujeme, že tento snadný způsob komunikace také využijete. 

Telefonní číslo záznamníku: 608 708 714.

Námět na pořad (Jiří Kalibera)

Od vražedné střelby na Filozofické fakultě uplynuly už skoro tři týdny a naše společnost se zvolna vzpamatovává z prvotního šoku. Je čas na určitou reflexi.

Ze zpráv rozhlasu víme, že podobné násilí je ve světě bohužel relativně časté. A časté právě na školách (pokud na chvíli odhlédneme od sektářských útoků v kostelích).

Jak se bránit proti těmto násilným činům?

 

Naše fakulty plánují umístit ve svých budovách varovná a poplašná zařízení. Uvažuje se o zavedení různých psychologických a lékařských kontrol osob se zbrojním oprávněním, apod. To je jistě správně.

Mě ale napadá, jestli řešení tohoto problému neleží spíše v oblasti výchovy a sebevýchovy dětí i dospělých. A že debatu o tom by mohly odstartovat právě diskusní pořady na ČRo Plus. Pořady, do kterých by byli zváni hosté z různých oborů. Mohli by to být psychologové, psychiatři, učitelé ze všech stupňů škol od mateřských po vysoké, rodiče i ostatní občané.

 

Možná by pak závěrem bylo, že máme více podporovat přátelské vztahy a kontakty mezi dětmi i mezi dospělými, včetně kontaktů v rodinách. A zájem o druhého, i o toho, kdo má nějaký problém a stojí stranou. Třeba mu pomůže naše vlídné slovo a pozvání do party. Budeme-li navzájem více v kontaktu, spíše si pak všimneme i toho, kdo je již "za čarou", takže je nutno věc ohlásit policii. 

 

Které pořady ČRo Plus by mohly tuto úlohu plnit?

Souvislosti Plus byly, zdá se, nedávno zrušeny. Tedy snad: Jak to vidí, Interview Plus, Leonardo Plus, Kulatý stůl Názorů a argumentů (kdyby byl obnoven).

Jiří Kalibera

Praha, 10. ledna 2024

Rozhlasový podcast Na Východ!, který spoluvytváří šéfredaktor ČRo Plus Josef Pazderka (Roman Elner)

V polovině října tohoto roku se v rozhlasovém vysílání a na webu Rozhlasu objevil nový podcast „Na Východ!“, který má i podtitul: „Pohlceni postsovětským prostorem“. Jeho dvěma hlavními protagonisty jsou novináři Josef Pazderka (v letech 2006-2010 nejprve zpravodaj České televize v Rusku a poté v letech 2012-2016 zpravodaj v Polsku, v letech 2018-2022 byl šéfredaktorem serveru Aktuálně.cz, od 1. 10. 2022 je šéfredaktorem stanice ČRo Plus, více zde) a Ondřej Soukup (který jako dospívající žil s rodiči v letech 1986-89 v Sovětském svazu, v roce 2006 se přestěhoval do Moskvy za svou manželkou, která pochází z Ruska, v letech 2006-2023 pracoval v Hospodářských novinách – i jako zpravodaj těchto novin v Moskvě, po 16 letech změnil pracoviště a od dubna r. 2023 pracuje v Českém rozhlase; jeho zajímavý článek zde).

Mezi oběma novináři – Pazderkou a Soukupem – výborně funguje „chemie“, rozumí si, doplňují se, podcast je tak jejich dialogem se vzájemnými nebo individuálními slovními myšlenkovými a názorovými pochody. Posluchačům přinášejí směs faktů i vlastních životních postřehů a historek z cest po východě Evropy a života ve východní Evropě, z tamější proměňující se politické situace. Pořad není povrchní, zároveň nesklouzává do akademické debaty. Oba novináři znají své limity, přiznávají, že nejsou experti a že je podcast názorový.

Konečně už sama definice podcastu zní, že jde o pořad v digitální podobě, který si lze stáhnout z internetu a který může posluchač poslouchat v libovolném čase. Podcasty mají pravidelné moderátory nebo průvodce, kteří se v každé epizodě věnují nějakému dílčímu tématu z celkového tématu podcastu. Forma je mnohem volnější, v kontrastu s klasickými rozhlasovými pořady. Podcasty mohou mít detailní scénář nebo mohou být čistou improvizací, mohou a nemusí mít zvukovou a jinou grafiku. Český rozhlas si zakládá na vysoké kvalitě všech pořadů, tedy i podcastových relací.

„Na Východ!“ se ve vysílání střídá s podcastem „Chyba systému“, který vnímám spíše jako názorovou talkshow. „Chyba systému“ volně navazuje na víc jak rok (1/2022-2/2023) vysílaný podcast „Čekání na prezidenta“, podle mě ale nedosahuje kvality tohoto „prezidentského“ pořadu, mimo jiné proto, že v podcastu „Čekání na prezidenta“ rozmlouvali a sdělovali své názory a glosy moderátor Jan Pokorný, právník Jan Kysela, filozofka Tereza Matějčková a publicista Petr Nováček, tedy osobnosti a odborníci na slovo vzatí a vedle toho i přátelsky respektující své kolegy u mikrofonu a vnášející do vážných témat i humor, sarkasmus, dohromady tvořili ojedinělou skupinu lidí. „Na Východ!“ vedle podcastu „Vinohradská 12“ patří podle mě k tomu nejkvalitnějšímu, co lze aktuálně z analyticko-publicistických podcastů slyšet nejen v Českém rozhlase, ale i v celé republice. Konečně Rozhlas nemá neomezené množství tvůrců, a tak se na všech výše zmiňovaných titulech pracovně porůznu podílí a prolíná podobná skupina lidí. S podcastem „Na Východ!“ je spojená i Daniela Vrbová, kterou znám tehdy jako mladou novinářku už z Dykovy ulice, ze stanice Český rozhlas 6, zde ve funkci dramaturgyně podcastu. Na hudbě a zvukovém mixu pracuje Damiana Smetanová. Kreativním producentem je Luláš Sapík.

Řada z šéfredaktorů stanice Plus se i v době své manažerské funkce (šéfredaktora) nevzdávala profese novináře a věnovala se jí paralelně dál. Doposud se ve funkce šéfredaktora ČRo Plus vystřídalo 5 mužů: Daniel Raus (3/2013-7/2015), Alexandr Pícha (8/2015-2/2016), Ondřej Nováček (3/2016-2/2018), Petr Šabata (3/2018-9/2022). Otázkou pro mě je, jak moc pracovního portfolia šéfredaktorovi zabírá/zabírala manažerská funkce a jak moc „novinářská dělničina“? A jestli je dobré, aby „šéf“ připravoval na stejné stanici a s lidmi, které z pozice manažera „úkoluje“ a řídí, pořad nebo názorové příspěvky? Lze obě dvě role vykonávat s plným nasazením? Josef Pazderka si našel i v Rozhlase (Plus) prostor, v němž může občasně pracovat na „ruských“ tématech, se kterými má zkušenost a která ho zajímají. Předchozí šéfredaktor Petr Šabata psal a namlouval (a dělá to doteď i po odchodu z Rozhlasu) názorové komentáře do pořadu „Názory a argumenty“. Ondřej Nováček se soustředil na vysílací schémata a asi jako jediný z šéfredaktorů se v drtivé většině času věnoval funkci manažera – nikoliv řadové „novinařině“. Alexandr Pícha byl provizorním šéfredaktorem a paralelně řídil stanici Plus i rozhlasové multimediální Centrum nových médií. Daniel Raus se zároveň věnoval náboženským pořadům a tématům i literární tvorbě.

Podcast „Na Východ!“ určitě doporučuji k poslechu, sám jej poslouchám ze záznamu na webu Rozhlasu. Dosavadní díly (každý trvá dvacetipět minut) se stihly tematicky věnovat: životu Josefa Pazderky a Ondřeje Soukupa ve východní Evropě (13. 10. 2023), politickým vraždám – nejen Jevgenije Prigožina – v Rusku (27. 10. 2023), industriálnímu regionu Donbas (10. 11. 2023), současné a budoucí roli a pozici ukrajinského prezidenta Zelenského (24. 11. 2023) a naposledy velmi zajímavé analýze už skoro třicetileté vlády politicky obratného běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka (8. 12. 2023).

 

Prosinec 2023, Roman Elner

 

RÁDIO PROSTOR - reflexe zahájení vysílání (David Klíma)

 Co bylo plánováno, se skutečně naplnilo. V dnešní překotné době je i toto hodno ocenění. A tak opravdu v pondělí ráno 24/7/2023 započalo své vysílání Rádio Prostor.

Jeho prezentace až do neděle 23/7/2023 byla velmi neurčitá, nebylo zveřejněno ani programové schéma, ani osoby a obsazení, nic. A nikde. Nejen na vlastní webové stránce, ani na sociálních sítích. Absenci programového schématu vnímám jako skutečnost, která mě mrzela, nicméně v pondělí brzo ráno jsem se dočkal.

Podle tohoto zveřejněného schématu mělo vysílání začít rozhovorem, přesněji opakováním rozhovoru. Je přirozené, že první den vysílání není co opakovat. Je asi také přirozené, že programové schéma, které se jistě na webu načítá automaticky, nebude pro první den vyrobeno extra, aby hned první minuty vysílání nebyly mimo program. Ono kdo si toho také v dnešní uspěchané době všimne, že? Je to jen technický detail pro šťouraly. A v konečném důsledku to na úspěch nebo prohru stanice má nulový dopad.

Tato první hodina vysílání, mezi šestou a sedmou hodinou ranní, byla vyplněna hned v šest ráno první 4,5minutovou zpravodajskou relací, a poté hudebním mixem. Jako první skladba nové české rozhlasové stanice zpíval Slovák Meky Žbirka, následovaný anglickou písní.

První zpráva v druhé zpravodajské relaci v sedm hodin ráno nabídla více podrobností na webu stanice. Zde tedy pro dnešní dobu velmi tuctová situace. Zcela lidově a trochu kousavě napsáno: něco vám řekneme a zbytek si dočtěte na webu. Že chcete poslouchat a vše slyšet a ne dočítat? No holt tak to dělají všichni, tak to tak budeme dělat i my. A jen praktická drobnost na závěr: když jsem onen web stanice navštívil, abych si tedy přečetl další informace, v době zpravodajské relace tam doplňující článek ještě nebyl. Přistál tam až po zprávách a dalo mi opravdu velmi mnoho práce najít v tomto doplňujícím článku informaci, která nezazněla již v předchozí zpravodajské relaci. Asi ta jedna věta navíc tam opravdu byla. Snad.

PRVNÍ HODINA VYSÍLÁNÍ – ZTRACENÁ PŘÍLEŽITOST ORIGINALITY

Již dlouho v regionu Czechia (ČR) nevznikla nová rozhlasová stanice vysílající v tzv. pásmu VKV/FM a byla zde tedy příležitost zahájit nějak originálně.

Napadla mě možnost udělat krátké medailonky všech pracovníků nové stanice. Ti, kteří jsou v zázemí a nejsou zvyklí na publicitu, by jistě mohli věc odbýt pětivteřinovým představením se, ti veřejně vystupující by si jistě zasloužili třeba až jednu minutu pro sebeprezentaci. A samozřejmě pro ředitele, programového ředitele, nebo jiné pracovníky s vyšší odpovědností, by se slušely třeba 3 ba i klidně 4 minuty pro sdělení svých tezí, výzev, plánů, očekávání a tak dále.

Nevybavuji si, kdy by za poslední dobu nějak takto startoval nějaký rádiový projekt právě na běžných rozhlasových vlnách.

Samozřejmě, že by tato originální hodinka sebeprezentace neměla bůhvíjakou sledovanost.

Však by také nebyla vyrobena pro sledovanost. Tento mimořádný úvodní pořad by hned v první hodině vysílání stanice doslova do písmene vytvořil historii. Vytvořil by materiál, který čím bude starší, tím bude mít větší hodnotu. A to nejen jako vzpomínka pro jeho aktéry, pro jeho účastníky, ale po mnoha mnoha letech i pro historiky, kteří by mohli jednoduše říci, že … v pondělí 24/7/2023 v šest hodin ráno začala vysílat nová rozhlasová stanice, Rádio Prostor, která se prezentovala takto a od počátku pro ni pracovali tito lidé. Pro historiky dáno na, co na stříbrném, na zlatém podnose.

Nestalo se. Místo toho jsme mohli slyšet hudební mix a obsahové vysílání začalo od sedmi hodin ráno a bylo takové, jak o něm píšu výše.

KOMBINACE PROUDU A ROZHOVORU

Z programového schématu plyne, že vysílání stanice bude vyplněno proudovou formou výroby (mimochodem, proč se říká u tvůrčí práce, kterou rozhlasové vysílání bezesporu je, že jde o výrobu, že se pořady vyrábí, je mi záhadou. Možná z podobného důvodu, jako se o zaměstnancích tzv. kulturní fronty dříve říkalo, že to je také pracující lid. Ale to jen tak na okraj.), doplněné výrobou jednoho velkého rozhovoru za den. Proudové vysílání má koncept hlasový vstup obsahující jednu informaci, následuje jedna píseň, pokračuje hlasový vstup s jednou informací, a opět píseň. A tak dále. Klasika. Mají to tak prakticky všichni. Nejen v Evropě.

Na reflexi rozhovoru, tedy pořadu Prostor pro dva, je ještě brzy. Je třeba ho naposlouchat, nehodnotit z jednoho pořadu, to by bylo opravdu nesolidní. Je to velký rozdíl zamyslet se nad vstupem stanice do éteru, protože ten je jedinečný a nebude se již nikdy opakovat. Ale pořad je vhodné posuzovat podle mnoha jeho vydání.

ZÁVĚR

Nemám chuť se zabývat nyní ani v budoucnu tím, kdo stanici vlastní, co vlastní ještě dalšího, a jak se na toto vše dívá například Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Čas ukáže, bude-li kolem stanice klid a bude si žít svůj život pro své publikum, nebo bude veden „hon na čarodějnice“. Nějaké moc velké a upřímné pozitivní reakce nečekám.

Stanice vysílá na těch frekvencích, kde před ní vysílalo Rádio ZET.

Mimo čas Prostoru je přenášen program BBC World Service.

Na závěr mám v hlavě dvě persony, o kterých bych se rád stručně zmínil.

V posledním pořadu Interview Martina Kováře Rádia ZET tento sdělil, že v novém projektu nové stanice bude také rozhovor, bude delší, snad i tím lepší, a on se moc těší, že se i na nové stanici s posluchači opět uslyší. Neuslyší, je na INFO.cz. A samozřejmě zůstává v akademické sféře, kde jistě stále má co řešit.

Velmi oceňuji, jak se Romana Navarová v poslední minutě vysílání Rádia ZET s námi posluchači rozloučila. Tleskám! Nyní ji můžeme slyšet na Frekvenci 1.

K prvnímu přeřeknutí na Rádiu Prostor došlo zhruba v 8:40 hod a bylo opravdu velmi lidské a milé. Věřím, že na něj budeme my posluchači i pan moderátor vzpomínat s milým přátelským úsměvem.

PŘÁNÍ

Účelem tohoto textu není hledání chyb ani kritika za každou cenu. Jsem milovník rozhlasového vysílání, milovník rádia, na začátek vysílání nové stanice jsem se velice těšil. Začátek vysílání na mě zanechal tento pocit, mám z něj tyto dojmy, a nic více ani méně v tom není. Přijměte prosím tyto řádky takto, jsou tak myšleny, jsou tak psány.

Přeji Rádiu Prostor, aby žilo déle jak kdysi „deník Prostor“¹, možná si na tyto rozměrem obrovské noviny někteří pamatujete, ale hlavně, aby bylo jiné jak všechny ostatní seriózní rozhlasové stanice a přitom zůstalo profesionálním - nejen v tom smyslu, že je pro své zaměstnance či pracovníky profesí a berou za to peníze.

David Klíma, úterý 25/7/2023

1https://cs.wikipedia.org/wiki/Prostor_(den%C3%ADk) 

Jak lépe udržet vodu v české krajině? (Jiří Kalibera)

 Vloni ve středu 12. října večer jsem neposlouchal rozhlas, protože jsem byl na cestě z Vysočiny do Prahy. Pak jsem si ale v programu Českého rozhlasu Plus všiml zajímavého pořadu, vysílaného ten den od 20:05 do 21:00, a poslechl jsem si ho ze záznamu. Byly to Souvislosti Plus o retenční schopnosti našeho území.

Autorka/moderátorka tohoto dílu Souvislostí Martina Mašková si položila otázku: “Jak lépe udržet vodu v české krajině?” K tomu si pozvala na pomoc čtyři odborníky, kteří pracují v různých neziskových, státních i komerčních ekologických organizacích.

Jako první promluvil v předtočeném příspěvku Michal Šperling ze společnosti Kořenovky.cz. Podle něj jsou rezervy v našem zemědělství, kde je třeba obnovit hlubokou orbu (ne jen podmítat) a orat po vrstevnici (ne po spádnici). Také na polích obnovit meze a pásy, kde se voda může vsáknout (nedoorávat až k cestě).

V lesích by se mělo nechávat dřevo zbylé po těžbě a terén doplnit vsakovacími průlehy (mělkými příkopy) a tůněmi.

Ve městech bychom měli na komunikacích preferovat propustnější povrchy a podél cest opět vsakovací průlehy nebo příkopy. Na některých nových stavbách se již budují zelené střechy, které snižují a zpomalují odtok dešťové vody. Do budoucna nás zřejmě čeká i recyklace a zpětné používání odpadních vod.

Moderátorka pak vyzvala tři přímé hosty pořadu Janu Moravcovou, Jiřího Malíka a Ondřeje Sedláčka, aby příspěvek Michala Šperlinga komentovali či doplnili.

Jana Moravcová z neziskové organizace Beleco připomněla jeden velmi důležitý fakt, který v podobných pořadech Plusky zatím nebyl zmiňován: Česká republika je v podstatě odvodněná melioračními systémy, vybudovanými v minulosti na (jak jsme se domnívali) podporu zemědělství a lesnictví. Tyto systémy je potřeba zakreslit do map a vyhodnotit, jsou-li v tom kterém místě přínosné. Jejich část je již zakreslená a digitalizovaná, je to ale zatím spíš jen menší procento z celku.

Jiří Malík ze spolku Živá voda vidí pro zadržování vody největší možnosti (i potřebu) v zemědělské půdě. Kromě toho, co již bylo řečeno, je potřeba zlepšit strukturu půdy (více humusu) a zdrsnit hladkou krajinu vysazením velkého množství stromů a keřů.

Ondřej Sedláček z Přírodovědecké fakulty UK, katedry ekologie, zmiňuje i meteorologické aspekty problému: V posledním roce sice pršelo víc, ale pořád to není dost. Záleží také na rozdělení srážek během roku a podle různých oblastí republiky. Na horách prší více. V nížinách méně a přitom tam je tepleji, a tedy vyšší výpar, a právě tam jsou zemědělské oblasti, které vláhu životně potřebují.

Jiří Malík k tomu dodává, že v důsledku klimatické změny došlo u nás ke změně převládajícího proudění vzduchu: Dříve foukal vítr nejčastěji od severozápadu. Nyní je to často jih nebo jihozápad, a dostáváme se tak do srážkového stínu Alp. Je také méně sněhu a rychleji taje. Za posledních dvacet let se u nás zvýšila teplota o 2 stupně Celsia, a to znamená i vyšší odpar.

Moderátorka pak chtěla debatu posunout do finále, tak se zeptala všech tří hostů: “Co bychom tedy měli dělat pro to, abychom v naší krajině udrželi více vody? “

Odpověď dostala ve dvou rovinách:

<1> Co může udělat jednotlivý občan (zemědělec, lesník, zahrádkář) sám hned teď, popř. jeho obec, aniž by čekali na pokyny shora.

<2> Co by měly udělat naše instituce, od krajů až po Evropskou unii.

K bodu <1> bylo v pořadu již mnohé řečeno. Něco z toho tedy hosté zopakovali či upřesnili a přidali další náměty: Zemědělec by jistě prospěl věci, kdyby například svůj velký lán pole rozdělil vodorovnou mezí na dva menší nebo kdyby vysazoval stromy a keře ve volné krajině. Podobně lesník, kdyby ve svém lese vysazoval stromy od více různých druhů a kdyby zrušil nepotřebnou odvodňovací strouhu, která je v jeho lese z minulosti. Zahrádkářům doporučuje Jana Moravcová nesekat trávníky příliš na krátko a na podzim nechat neshrabané listí alespoň na části zahrady, obojí, aby se snížil výpar vody.

V obcích by bylo možno třeba použít na povrchy bílý asfalt (kdybychom ho sehnali) a cesty, které vedou s kopce po spádnici, trasovat jinak.

Ondřej Sedláček k tomu dodává: “Každý přece víme, že voda teče shora dolů.” A myslí tím, že nás napadne, co ve svém okolí udělat, aby se voda více vsakovala a méně odtékala pryč.

A co by měly dělat naše instituce ( bod <2> ) ?

O důležité rozbíhající se aktivitě našich úřadů – mapování a vyhodnocování starších melioračních systémů – informovala Jana Moravcová již ve svém prvním vstupu.

Zásadním příznivcem centrálních řešení je Jiří Malík. Podle něj musí být vypracovány plány retenčních opatření pro celá povodí, a co více, pro celý stát, či dokonce skupinu sousedních států. Naše instituce a orgány by pak měly financovat a řídit plnění těchto krajinných plánů. Pomocí dotací zajistit, aby se realizace požadovaných retenčních opatření zemědělcům a lesníkům vyplatila.

Podle Jany Moravcové jsou ale současné dotační programy EU pro tyto účely jen obtížně využitelné. Pro naše zemědělce a lesníky jsou administrativně i finančně příliš náročné (nutnost spolufinancování či předfinancování budovaných terénních úprav, apod.).

Závěrem se všichni hosté shodli na tom, že nelze jen apelovat na uvědomělost jednotlivých vlastníků, ale je nutno je motivovat i dotacemi.

 

 

Závěrečné zhodnocení:

V dosti dlouhém pořadu (55 minut) s pěti účastníky zaznělo hodně zajímavých i důležitých informací, postřehů a názorů. Pro mne osobně byly nové např. informace o příliš mělké orbě nebo o srážkovém stínu Alp. Co mi naopak bylo známo, ale dosud jsem to nezaznamenal ve vysílání Českého rozhlasu, je existence odvodňovacích melioračních systémů na našich loukách a v našich lesích. Proto velmi oceňuji Janu Moravcovou za podrobnou informaci o této věci a Martinu Maškovou za to, že tuto informaci svým pořadem zveřejnila.

V čem by naopak mohl být obdobný pořad příště lepší?

Rozpravy by se měli účastnit i vědci ze základního výzkumu z oborů hydrologie, meteorologie a klimatologie, zemědělských a lesnických věd, apod. V pořadu by měla běžně existovat oponentura (posouzení předkládaných informací a návrhů jiným, nezávislým odborníkem) a diskuse mezi různými názory. To bylo zatím přítomno jen v náznacích.

 

Jiří Kalibera, 3. ledna 2023