Polemika nejen o koncesionářských poplatcích (David Klíma)

Reflexe veřejnoprávního vysílání: od koncesí k dialektice nezávislosti

Na úvod je nutné uvést, že jsem odkojený rozhlasem. Dodnes jsem se nestal vděčným divákem televizní obrazovky a zůstávám bytostným milovníkem rozhlasových vln – v širším slova smyslu všech vln rádiových, neboť jsem zároveň registrovaný a licencovaný radioamatér. Jsem příznivcem Českého rozhlasu a jeho pestrého vysílání. Následující text si proto neklade za cíl tuto instituci destruovat. Zdaleka nejsem nepřítelem veřejnoprávního média, to doslova a do písmene chraň bůh. Jsem však kritikem způsobu, jakým je v některých ohledech provozováno.

Začínat text sérií fundamentálních otázek asi není nejliterárnější začátek, nicméně je to pro analýzu nezbytné. Potřebujeme novináře? Rozhodně ano, pouzí influenceři v digitálním prostoru zkrátka nestačí. Potřebujeme nezávislá média? Možná, ale v jakém slova smyslu nezávislost vlastně definujeme? Proč nechceme opětovný návrat stranických médií? A neexistují tak trochu dodnes, ačkoliv mají v hlavičce hrdě uvedeno slovo „nezávislé“?

Pro ilustraci předkládám myšlenkový experiment – proč by nám vadilo, aby k rozhlasovému mikrofonu zasedly den po dni tyto osobnosti:

- v pondělí Michael Žantovský,

- v úterý Petr Žantovský,

- ve středu Petra Procházková,

- ve čtvrtek Lenka Procházková,

- v pátek Petros Michopulos,

- v sobotu Thomas Kulidakis?

• 
  

Opravdu je správné zde uplatňovat ono okřídlené „pět minut Hitler a pět minut Žid“? A z hlediska analýzy diskurzu – kdo je potom kým? Neexistuje náhodou jasně vyprofilovaná mediální elita, která se stává fakticky nekritizovatelnou, protože každá kritika je okamžitě chápána jako útok na ně samotné a implicitně i proti demokracii?

O samotném pojmu „veřejnoprávní“

Pojem „veřejnoprávní“ označuje instituce a vztahy založené na veřejném právu a na plnění veřejného zájmu. V oblasti médií se po druhé světové válce v západní Evropě prosadil model veřejné služby jako reakce na zkušenost se zneužitím rozhlasu a médií totalitní mocí. V Německu měl tento přístup jasný význam: zabránit tomu, aby se média znovu stala snadno ovladatelným nástrojem politiky.

Myšlenkově tento model souvisí se širší poválečnou debatou o demokracii, veřejné sféře a roli médií. Jürgen Habermas výrazně ovlivnil teoretické uvažování o veřejné sféře, nebyl však zakladatelem veřejnoprávního vysílání. V československém prostředí se po roce 1989 a zejména v roce 1991 začal uplatňovat princip veřejné služby médií s ambicí oddělit rozhlas a televizi od přímé státní kontroly.

S tím souvisí i termín „koncesionářský poplatek“. Jeho kořeny v českých zemích sahají do 20. let 20. století, tedy ne do roku 1933, jak se někdy uvádí. Rozhlasové vysílání v Československu začalo v roce 1923 a jeho financování se postupně opíralo i o poplatky a státní regulaci. V té době bylo vlastnictví rozhlasového přijímače spojeno s povinností mít příslušné oprávnění a platit poplatek; kontroly existovaly a systém se skutečně vymáhal, i když se jeho podoba v čase měnila.

Financování v Evropě

Jen pro kontextualizaci stručná a přehledná tabulka formátů financování veřejnoprávních médií v Evropě (jde opravdu jen o základní nástřel a podnět k dalším úvahám, nekladu si nárok na absolutní přesnost). Zde vidíme, jak pestrá a vlastně nejednotná je situace v Evropské unii:

Model financování	Vybrané státy Evropy	Specifika
Koncesionářské poplatky / poplatky od domácností	Česká republika, Německo, Velká Británie, Rakousko	V Německu i Rakousku je platba vázána na domácnost, nikoli na skutečné sledování vysílání nebo vlastnictví přijímače.
Financování ze státního rozpočtu	Slovensko, Maďarsko, Španělsko, Dánsko	Na Slovensku je financování navázáno na HDP; v Dánsku a Španělsku jde o rozpočtový model doplněný o další institucionální pravidla.
Daňově vázaný nebo smíšený model	Francie, případně další země podle konkrétní úpravy	Francie zrušila poplatky a financování vázala na výnosy z DPH; nejde tedy o klasický poplatkový systém.

O co vlastně u veřejnoprávního vysílání primárně jde? Nejdůležitějším bodem celého zákona o Českém rozhlase, a to jak z hlediska posluchače, tak tvůrce, je bezpochyby § 2. V něm se skrývá esence veřejné služby, kterou bych shrnout do několika souvětí:

Český rozhlas poskytuje službu veřejnosti tím, že tvoří a šíří rozmanité programy za účelem naplnění demokratických a kulturních potřeb společnosti, přičemž prioritou je zachování nezbytné mediální plurality. Jeho stěžejním úkolem je zprostředkovávat objektivní, ověřené a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů občana. Současně musí kultivovat právní vědomí obyvatel a nabízet vyvážené pořady pro naprosto všechny skupiny společnosti s respektem k jejich náboženské víře, etniku, politickému či filozofickému přesvědčení tak, aby posiloval vzájemné porozumění, toleranci a celkovou soudržnost národa.

Zákon o ČT a ČRo je, podle mého názoru, napsaný dobře, ba dokonce velmi dobře. Není to však náhodou tak, že jednoduše není dodržován? Aneb nápad a snaha byly skvělé, ale dopadlo to jako vždycky.

Kladu si na stůl empirická podezření: neexistuje náhodou blacklist určitých hostů? Nebyli v minulosti trestáni editoři za pozvání takzvané „závadové“ osoby do vysílání? Nejsou náhodou v archivu záznamy rozhovorů, které byly náhle technicky nebo moderátorsky ukončeny v okamžiku, kdy host zahájil šíření „závadového“ či nesprávného narativu? To jsou otázky, na které by měla umět veřejná instituce transparentně odpovědět. A znovu připomínám – je velmi důležité nevidět za veřejnoprávní službou pouze politiku a nehodnotit vysílání jen skrze pořady o politicích a o politice.

Financování a výběru poplatků

V současné době se vede ostrá politická diskuze o formě financování našich médií veřejné služby, tedy těch tak zvaných veřejnoprávních. Vidím následující rozpor:

zastánci poplatků tvrdí, že brání ovlivnění politiky. Pozor ale na logický klam. Kdo volí členy do Rady Českého rozhlasu? Politici. Kdo volí generálního ředitele a jeho užší tým? Radní, volení politiky. Kdo určuje samotnou výši koncesionářských poplatků? Opět politici. A toto je klíčové. Výši koncesionářských poplatků určují politici. Pokud se politická reprezentace rozhodne, může měnit výši koncesionářských poplatků klidně každý rok. Prakticky je to pochopitelně jen málo pravděpodobné, nicméně technicky velmi snadné. Z toho plyne skutečnost, že samotná existence koncesionářských poplatků, právě pro možnost jejich změny formou prosté novely zákona, není a priori nástrojem jistoty předvídatelnosti příštích příjmů veřejnoprávní instituce.

Já se tedy ptám: Pokud nám tato úroveň propojení s politiky nevadí, proč by nám mělo vadit určení částky těmi stejnými politiky přímo ze státního rozpočtu? Z analytického hlediska si obě situace de facto do značné míry mohou být rovny.

Podívejme se i na ekonomický model z pohledu firemní správy financí. Tím, že se platí poplatek nejen za firmu jako celek, ale u mnoha firem také za každého zaměstnance (ačkoliv ten se v pracovní době na ČT většinou nedívá, a ukažte mi firmu, kde by celoplošně hrál ČRo), nestala se z koncesionářského poplatku už obyčejná daň? Proč do toho zatahovat firmy, když v nich pracují zaměstnanci, kteří jsou již platiči tohoto poplatku ze svých vlastních domácností?

Pokud bych měl hlasovat pro zachování koncesionářských poplatků, multikriteriálně bych uvažoval o těchto variantách, které mi přijdou nepoměrně přiměřenější:

1. Jeden poplatek za domácnost a plošně jeden poplatek za firmu.

2. Jeden koncesionářský poplatek na občana (každý občan od 15 let věku do smrti).

3. Jeden poplatek za každého Čecha (od narození do smrti, zohledňující plošnost mediální výchovy).

Ačkoliv jsem detailní matematický propočet pro tyto modely nedělal a přesný ekonomický dopad by vyžadoval hlubší studii, jsem si jist, že hospodařit lze vždy jak s více penězi, tak naopak – i s menším objemem. A jde to, to mi věřte.

Je také naprosto relevantní ptát se, zda je opravdu hospodárné, aby si ČT a ČRo zcela samostatně administrovaly tyto poplatky. Nepotvrzené zdroje uvádí, že náklady na správu výběru mohou činit kolem 2,5 % z celkové vybrané částky. Opravdu se v obou organizacích musí tímto byrokratickým procesem živit samostatné dedikované týmy?

Role posluchače

Pro nás posluchače je celá situace možná podstatně jednodušší. Podle mého názoru existují de facto tři druhy posluchačů:

1. Posluchači, kteří jsou zastánci skutečné názorové plurality.

2. Posluchači, kteří jsou zastánci úzké „polemiky souhlasících“ a vyhledávají potvrzení svého vlastního vidění světa.

3. Posluchači, kteří čistou politiku a proklamované hodnoty v rozhlase vůbec nevyhledávají.

Každý z nás se jistě poměrně snadno zařadí do té či oné skupiny, do toho či onoho archetypu. Ať už ale hodnotově patříte tam, nebo jinam, neměli bychom my všichni mít na paměti ten naprosto nejvyšší zájem? A tím je skutečná, nezpochybnitelná svoboda vyznání.

David Klíma, červen 2026

 

Rádio EDU: osvěžení v našem rozhlasovém éteru (David Klíma)

 Jako milovník rozhlasových vln a rozhlasových stanic především se vždy raduji, když vznikne nová stanice. Rádio EDU (https://www.eduradio.cz/edu-radio/) – nová rozhlasová stanice od dubna 2026 – je přesně takovým případem. S radostí jsem přivítal její vznik, protože každý podobný edukativní projekt v komerčním prostoru má nesmírný smysl.

Z hlediska historie a současnosti vznikla myšlenka na spuštění vzdělávací rozhlasové stanice v roce 2024, přičemž samotná provozní společnost EDU Rádio s.r.o. byla založena v červnu 2025. Následně v září téhož roku získal projekt od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání licenci pro digitální pozemní vysílání DAB+ s platností na osm let. Oficiální zahájení vysílání proběhlo 1. dubna 2026. Pokud jde o lokaci, stanice aktuálně vysílá v pilotním režimu s pokrytím Prahy a Středočeského kraje prostřednictvím sítě operátora RTI cz a zároveň je šířena po internetu. Obsahová koncepce je na tuzemském trhu unikátní, neboť kombinuje dvacetiminutové vzdělávací bloky, přednášky z oborů ekonomiky či práva, a moderované debaty určené primárně studentům středních a vysokých škol. Plány do budoucna pak zahrnují záměr postupného rozšiřování digitálního pokrytí do dalších regionů a vytvoření stabilní komunity posluchačů, kterým rádio nabídne plnohodnotné celoživotní vzdělávání.

I přes výborný dojem z programových tezí musím uvést tato fakta: v prvním měsíci vysílání nefungoval na domácí stránce stream. Jedná se o pochopitelný technický nedostatek u nového média, stanice na to byla upozorněna a přislíbila opravu.

Při obsahové analýze samotného vysílání jsem narazil na jeden paradox. Nerozumím tomu, proč moderátor mluví hovorovou češtinou, pokud se má jednat o stanici, která má vzdělávat posluchače. Ale nechci působit jako fanatický zastánce spisovné češtiny, už proto, že tato je ve společnosti používána opravdu jen výjimečně. Současný jazyk se dynamicky vyvíjí a hovorovější tón může být vědomým krokem, jak se více přiblížit mladší cílové skupině.

Po stránce dramaturgie pak jednoznačně chválím hudební mix, který vskutku neobsahuje jen či především již milionkrát ohrané odrhovačky populární hudby, kterým se vznešeně říká hity. Hudební vkus redakce vytváří ideální podkres pro mluvené slovo a nevnucuje se.

A výhrou jistě bude, i kdyby stanice měla nejvyšší poslechovost od března do května, zatímco po zbytek roku by posluchačsky skomírala. Pokud jde o vzdělání, nelze očekávat celoroční zájem. Kdo z nás se připravoval poctivě kontinuálně celoročně, a kdo těsně před termínem? Tak vidíte.

Na závěr chci vyjádřit radost ze vzniku stanice tohoto druhu a popřát mnoho úspěchů, inzerentů, ale především spokojených posluchačů. Bude mi potěšením sledovat, jak se Rádio EDU v českém éteru etabluje.

David Klíma, duben 2026

Jak jsem se dostal k poslechu Českého rozhlasu (Jan Svoboda)

Hudba mě provázela již od dětských let, kdy jsem s babičkou jako malý poslouchal televizní stanici TV Šlágr, kde vysílají především dechovou a lidovou hudbu. Skrze televizi Šlágr jsem si velice oblíbil hudební skupinu Veselá trojka, jejíž písničky znám stále nazpaměť. Jednu dobu jsem neposlouchal nic jiného, jenom písničky tohoto žánru. Po nějaké době jsem začal poslouchat českou hudbu (Hana Zagorová, Dalibor Janda, aj.). Toto mi zůstalo do dnešních dní. 

První rádiová stanice, kterou jsme na rádiu poslouchali, byla Evropa 2, která vysílá na frekvenci 105,5 FM – tato stanice hraje především moderní hudbu, rap a hiphop. Tuto stanici jsme poslouchali především v ranních hodinách, kdy ve vysílání běžela a dodnes běží Ranní show s Leošem Marešem, Zorkou Hejdovou a Patrikem Hezuckým. Po této stanici jsme přeladili na dnes již neexistující rádio – Hitradio Magic Brno, které vysílalo na frekvencích 99,0 FM (dnes na této frekvenci vysílá Hitradio City Brno). Hitrádio Magic Brno vysílalo převážně moderní písničky. Známé hity z 80. a 90. let a českou hudbu. Co se týče nynějšího Hitradia City Brno, tak to neposlouchám vůbec, stejně jako jiné stanice Hitrádií (Hitrádio Vysočina, Hitrádio Orion, apod.). Po Hitrádiu Magic Brno jsme přeladili na brněnské Rádio Krokodýl vysílající na frekvenci 103 FM. Tato stanice je zaměřena na moderní písničky, a největší hity z 80. a 90. let. Byl jsem se i podívat ve studiu rádia Krokodýl, jelikož mi to moje mamka dala jako vánoční dárek, právě exkurzi do studia. Rádio Krokodýl moje mamka poslouchá občas, když vaří a je doma sama beze mě, jelikož já Krokodýla moc nemusím. Po Krokodýlu jsme poslouchali často další brněnskou rádiovou stanici, dnes již neexistující Rádio Petrov, které vysílalo na frekvenci 103,4 FM. Petrov byl zaměřený na hity z 80. a 90. let, a občas i české písničky. Rádio Petrov skončilo a na jeho frekvence 103,4 FM a řadu dalších frekvencí bylo podle výsledků poslechovosti rádií zařazeno nejposlouchanější české rádio Rádio Blaník. Blaník je moje oblíbená rádiová stanice zaměřená především na české písničky, ale i známé zahraniční hity. Na Blaníku mám kamaráda Vlastu Suka, který vysílá především o víkendu ráno a večer. Nejraději mám jeho vysílání, jelikož mi vždy zlepší náladu svým hlasem a super písničkami. Blaník poslouchám také v práci na nočních směnách vždy od půlnoci do čtvrté hodiny ranní, jelikož v tomto čase hrají pouze české a slovenské písničky. Další stanice, kterou rád poslouchám, je Frekvence 1, která hraje české i zahraniční písničky lepšího žánru. Tato stanice vysílá na frekvenci 104,5 FM. Poslouchám ji převážně večer od 18 hod v práci i doma u PC při ježdění s kamiony. Další stanicí, kterou si občas poslechnu pouze přes internet, je Rádio Bonton. Rádio Bonton je soukromá stanice, která vysílá pouze pár dnů v týdnu a v různý čas hraje známé zahraniční hity, ale i ty české. 

Ke stanicím Českého rozhlasu mne přivedla babička, která poslouchá pouze ČRo Brno, který vysílá na frekvenci 93,0 FM. Tato stanice hraje pouze české písničky a je zaměřena na mluvené slovo, které moc nemusím, tudíž z toho lze vyvodit, že neposlouchám stanici ČRo Plus a ČRo Radiožurnál, stanice ČRo Brno mě moc neoslovila, ať už vysílanými pořady či mluveným slovem. Tato stanice mě neoslovila ani pořadem Morava krásná zem, či Blahopřání s písničkou, jelikož písničky, co v těchto pořadech hrají posluchačům, mají předem dané a nachystané, čímž pádem vám nikdy nezahrají písničku, kterou chcete vy, ale nýbrž tu, co mají v play listu připravenou, což si myslím, že by takto být nemělo, jelikož jsou to pořady, kde by měli hrát to, co chtějí posluchači slyšet, a ne to, co jim někdo nachystá do play listu. Toto mě přijde hodně nefér vůči posluchačům. 

Moji nejoblíbenější stanicí Českého rozhlasu je ČRo Region Vysočina, na který jsem narazil prostřednictvím Davida Klímy, za což mu patří velký dík. Poprvé jsem si tuto stanici naladil v práci na denní směně přes internet. Stanici možno poslouchat i na FM frekvenci 87,9 FM. Na této stanici se mi líbí program od rána až do večera do 18 hod. Hrají české a známé zahraniční písničky – krásně namixováno v play listu. K tomu každý den od pondělí do pátku vždy po 11. hod zajímavé povídání se zajímavými hosty, po 10. hod od pondělí do pátku má oblíbená rubrika Příběhy z Vysočiny. Mé dva nejoblíbenější pořady ČRo Vysočiny jsou Písničky pro Vysočinu a Dechovky pro Vysočinu. Písničky pro Vysočinu se vysílají každý den od pondělí do neděle od 12 do 13 hod. Hodina písniček na přáni – písničky jsou opravdu na přání, ne jako na ČRo Brno, kde hrají, to co mají nachystáno, což mi přijde jako super věc, koneckonců je to pořad hlavně pro posluchače a o tom, co posluchači chtějí slyšet za písničky, případně je posílat svým blízkým. Pořad Dechovky pro Vysočinu se vysílá každý den (Po – Ne), jsou to dechovky na přání. Tento pořad poslouchám pravidelně, někdy živě ve vysílání (jsem častým volajícím), a pokud nemohu poslouchat živě, tak hodně využívám aplikaci MůjRozhlas, kde je k dispozici archiv pořadů ČRo všech regionálních stanic. 

Já aplikaci MůjRozhlas využívám hlavně v práci na denní směně a kdekoli, když někam cestuji. Poslouchám přes ni ze záznamu Dechovky pro Vysočinu a ukládám si moje vstupy i s písničkami, když se mi podaří se do Dechovek dovolat. Poslouchám i živé vysílání ČRo Vysočina. 

Jan Svoboda, Brno, podzim 2025